Sedmistěnná kostka

70 10 19
                                                  

Každý den slýchávám to jméno. Harry Potter. Táta se snaží chovat jakoby mu nevadilo, že ho všichni obdivují, ale je vidět, že je pro něj občas těžké, být pořád ten slavný. On si to přece nevybral stačilo jediné, aby Voldemort nevytvořil viteály a žil by šťastný, poklidný život nadaného kouzelníka.
A jak asi, tehdy ještě Tom, vytvářel viteály. Asi si řekl, proč nebýt nesmrtelný a Accio předměty s osobní hodnotou. Pak pronesl něco divného a mávl demonstrativně hůlkou. Puf!
A bylo to...
No, tak to asi nebylo, ale docela by mě zajímalo, jak teda. Slyšela jsem, že svou duši rozdělíš na sedm částí, bude to jako sesmistěnná kostka. Sedm ploch tvořících jeden celek. Kostka osudu.
Když jsme byli menší, občas jsme s bratry a kamarády hráli takovou hru.
Každý si vytvořil svou postavu, kterou ve hře zastával, až na jednoho, ten se stal vypravěčem a loutkářem, ovládající loutky ve hře. Po vytvoření postav loutkář začal rozvíjet příběh, který se postupně začal týkat všech námi vytvořených postav a my jsme reagovali na situace, které nám předložil, ovšem byla tu ještě jedna věc, která celou hru ozvláštnila. Byla to sada kostek. Ty kostky byly osud. Měly každá různý počet stěn od čtyř, přes šest, až po šestnáct. Po každém rozhodnutí jsi vždy musel hodit kostkou a vypravěč rozhodl, jaké bude mít tvé rozhodnutí následky, podle toho jaké číslo jsi hodil. Čím více stěn měla kostka, tím menší šance byla na úspěch, či na dobré následky. Takto se rozvíjel příběh postav, kdy jsme museli přijít na to co je naším úkolem, přežít a splnit ho. Pokud se nám to podařilo, vyhráli jsme. Pokud ne, vyhrála hra. Občas si vzpomínám na to jak jsou dětské hry až příliš podobné realitě a děti to ani netuší.
Jednou během hry jsem upustila osmistěnnou kostku na podlahu a ona se rozbila. Ulomila se jí jedna stěna. My jsme ji však používali dál. Už to sice nebyla naše osmistěnná kostka,
ale byla to naše zvláštní a jedinečná sedmistěnná kostka.
Před prázdninami jsem si vypůjčila pár knih z oddělení s omezeným přístupem a dokonce jsem ukecala strýčka Nevilla, aby mi podepsal povolení k tomu, vzít si je domů na prázdniny.
Takže teď tu mám 4 knihy z oddělení s omezeným přístupem a uvažuju o viteálech. Zajímavá kombinace. Mohla bych něco zkusit najít v těch knihách, když už je tu mám. Pravděpodobně nic nenajdu, ale proč to nezkusit. Je sobota a 5 ráno, všichni spí a ještě pěkně dlouho budou, a tak se pustím do hledání. Prošla jsem 2 obrovské bichle plné černé magie, ale nikde nic. Při usilovném prohledávání třetí knihy se mi už začínaly únavou klížit oči, ale hledala jsem pořád dál.
Titulky a nadpisy se mi míhají před očima.
Jak nejúčiněji mučit zajatce. Ne to ne.
Útočná kouzla nejvyšší kategorie. To taky ne.
Legendární kouzla pro udržení života. To ještě není ono, ale už se to začíná podobat, pomyslela jsem si a zívla jsem.
Absolutní nesmrtelnost. Hmm, to zní nadějně, řekla jsem si a s vydatným zíváním jsem nalistovala příslušnou kapitolu.
Absolutní nesmrtelnost, četla jsem znovu název kapitoly a ignorovala přivírání mých víček únavou z probdělé noci. Získáte ji tehdy, když svou duši rozdělíte na sedm částí, které pohltí různé předměty. Díky...
čtu, ale moje oči protestují. Najednou mi hlava spadne a víčka se zavřou. Usínám. Přesně tak, prohrála jsem svůj boj s únavou, a teď za to zaplatím svými sny...
S trhnutím se probudím a rozhlédnu se kolem sebe. Jsem v místnosti, která mi nic známého nepřipomíná. Najednou zaregistruji zrcadlo, a co bych to byla za ženu, abych se hned neupravila, takže jdu k němu.
Podívám se na svůj odraz, ale místo známých zrzavých loken na mě vykouknou černo-černé vlasy, roztřepené do všech stran. Nevím, kdo jsem, ale jedno je jisté: Já to nebudu.
Najednou někdo rozrazí dveře pokoje a řekne mi:
,,Pojď už, nemůžeš se pořád upravovat, takhle to zmeškáš."
,,Co? My někam jdeme?"zeptám se zmateně.
,,Jistě máme přece jít ke Gringottovým, vyzvednout ten balíček, který po nás chtěl náš pán."opáčí jedovatě ta druhá.
,, Jistě, ano, ano, už si vzpomínám, jen mi to na chvíli vypadlo."odpovím rychle.
,,Dobře, dobře."uklidní se ta druhá
,,Ale teď už pojď, přenášedlo nečeká."prohlásí zbytečně.
Vyjdeme z pokoje a já se snažím držet za ní, aby nepoznala, že se tu nevyznám.
                                                                           ***
,,Trezor 675." ohlásí skřet a vyleze z vozíčku. Nevím, co máme vyzvednout a neví to ani ta druhá, takže když se dveře otevřou překvapí nás, že trezor je prázdný, až na jeden miniaturní balíček zabalený do ušmudlaného papíru, převázaného provázkem.
Vlezla jsem do trezoru a vytáhla maličký balíček, když vtom do mě rýpla ta druhá:
,,Co to je?"zeptala se.
,,Já nevím a vlastně mě to i docela zajímá."odpověděla jsem nezaujatě.
,,Nerozbalíme to?"napadlo ji najednou.
,,No neměly bychom, ale já jsem odjakživa pro každou špatnost, takže jdem na to."zasmála jsemse v odpovéd nervózně.
Pomalu jsem strhala papír z věci, která byla celou dobu zabalená v tom hnusu.
Otevřela jsem tu krabičku a do očí mi zasvítil lesk prstenu s nádherným kamenem, ze kterého jsem cítila zvláštní energii.
Okamžik na to mi však byla krabička zabavena tou druhou, co si právě teď prohlíží prsten zblízka a usilovně nad něčím přemýšlí, alespoň to tak vypadá.
,,Cítím z něho opravdu temnou energii, téměř jakoby tam byl střípek duše."řekne najednou.
Pak zalapá po dechu nad tím co řekla, ještě dřív, než si to stačím pořádně uvědomit.
,,Co když je to jeden z nich, nevěřila jsem že existují, ale co když je to pravda."zašeptá téměř s posvátnou bázní.
,,Já nevím,"uvědomím si konečně, o čem je tu řeč.
,,Možná že je tvá teorie správná, ale to znamená, že jsme v obrovském nebezpečí."opáčím téměř laxně, nebo znuděně.
Za námi se ozve zvuk kroků. Obě okamžitě vytáhneme hůlky a otočíme se, ale už je pozdě. Poté, co se otočím, vidím jen osobu zahalenou v plášti a slyším už jen ta osudná slova:
,,Avada kedavra!"
A pak se propadnu do milosrdné náruče tmy, tentokrát však naposled.

Ahooj! Aloha! Tschus! Bonjour! Jakýkoliv jiný pozdrav, který se vám líbí! 😂😂😂
Tak jo v první řadě se moc omlouvám Lizzie (Smetanovykralicek) za obrovké zpoždění a vydání až po půlnoci, ale měla jsem takový spánkový deficit, že jsem v 11 večer usla s mobilem v ruce a probrala se až před půl hodinou.😊
Taky bych se chtěla omluvit za přípapadné gramatické chyby a chybějící slova.  Píšu to totiž na telefonu a tam se to blbě kopíruje do Wordu, aby mi to opravil, takže to mám na krku a nikdo není neomylný...

Jinak doufám, že se kapitola líbila, všem co to čtou a mám na váš dotaz:
,,Kdo umí hrát Dračák [Dračí doupě]?"(napište do komentářů😊)
Pokud nevíte, co to je, ráda vám to pak vysvětlím.☺

Taky děkuju za votes a případné komenty a jen oznamuju pro hodnotitele, že část má 999 slov(před úpravama, takže si nejsem jistá kolik teď), ale měla bych ještě být v limitu, pokud nepočítáme tyhle kecy.😊☺

Tak jo, to už by mělo být pro tuto chvíli všechno. Mějte fanfárově a mám jedno doporučení:
,,Usmívejte na svět, protože svět se pak bude smát na vás."

Tell me a secret...  |HP FF|Zde žijí příběhy. Začni objevovat