Podzemí

Kapitola 20.| Prozrazení

„Mám svůj důvod a přestaň se ptát," odřekl muž, aniž by se za sebe na mluvícího ohlédl.

„Takže tě máme oslovovat jak, hej ty? Aspoň jméno by si nám mohl říct," oznámila Regina.

„Jsem nikdo jasný?! A taky bych se mohl obrátit a vypadnout odsud a můžete si svého kamarádíčka hledat sami," odřekl muž důrazně a zrychlil v chůzi.

„Bezva pane Nikdo, tak jak je to ještě daleko?" zvolala znuděně Regina.

„Ještě chvíli."

„Bezva, vím toho stejně tolik, co jsem věděla předtím," dodala ironicky a následovala muže.

Killian si všiml, že se Emma pořád ohlížela za sebe, ale když se taky ohlédl, tak nic neviděl.

„Co je?" zeptal se jí, při čemž se Emma lekla, jelikož to nečekala.

„Jen se snažím zapamatovat cestu zpět. Něco je špatně. Killiane myslím, že tohle je jedna velká past a nemyslím si, že bychom ho měli následovat," svěřila se. Srdce jí tlouklo jako o život. Stejně tak, jako když ji věznil Jefferson. Ale teď to bylo jiné, nikdo ji neubližoval, a přesto se cítila tak stísněně.

„Taky mu nevěřím a myslím, že Regina je na tom stejně jak my, ale jestli je tu i ta nejmenší šance, že nás dovede za Robinem, tak to musíme alespoň zkusit," řekl a šel vedle ní.

„Já vím, nemáme ani tušení, kde může být....ale stejně. Prostě mi to nesedí."

Killian se k ní naklonil a do ucha jí pošeptal: „Jsme tří a on je jeden. Kdyby něco tak ho zvládneme. Už jsem tě viděl se rvát a s mým levým hákem ho zmáknem." Emma ani moc nevnímala, co jí říká. Jen cítila to teplo jeho dechu blízko její tváře. Pomalu se na něj podívala a všimla si, jak je u ní blízko.

Dívali si navzájem do očí, když Killian odstoupil a dodal: „No a Regina ho může unudit svými sarkastickými poznámkami," což přinutilo oba se zasmát. Killian pozoroval její úsměv, když procházeli pod světlem na stropě.

„Tohle už jsem dlouho neviděl," řekl náhle klidným a příjemným hlasem. Emma se na něj nechápavě podívala.

„Tomu se říká světlo," oznámila a odvrátila se od něj.

„Myslím ten úsměv," dodal, aniž by z ní spustil oči. A znova navázali oční kontakt. Oba se pousmáli, stále pokračující v cestě.

---

Věděla, že do jeho kanceláře chodit nemá, když tam není. Neměl to rád a nerad se o práci bavil i celkově. Ani toho o ní moc nevěděla, jen že uzavírá různé obchody a pracuje pro nějakou firmu. Ale přece jen byl pryč, a když nakoukla prosklenými dveřmi, tak viděla ten nepořádek. Všude poházené papíry a prach. Rozhodla se, že to tam trochu poklidí. Kvůli tomu by se přece nenaštval. Pohladila si své bříško.

„Co říkáš maličká, uklidíme to tu trochu taťkovi?" a vstoupila do místnosti.

V jedné ruce držela šálek s čajem, a tak si ho odložila na stůl. Procházela police a stírala z nich prach. Pak mu na stole papíry srovnala a setřela z něj prach. Všimla si fotografie, kde byl on a jeho syn, když mu bylo asi 5 let. Zvedla ji a pousmála se. Oba vypadali tak šťastně. Najednou zahlédla, že má na telefonu nepřijatý hovor a hlasovou zprávu. Mohla by si ji poslechnout, a pak mu to vyřídit, nebo si to hned napíše. Vzala si jeden z prázdných papírů, co byl na stole a tužku. Usrkla si ze svého šálku a spustila záznamník.

„Jen ti chci říct, že toho jednoho jsme dostali, ale ti tři se někam vypařili společně s Gregem. Věděl jsem, že je to krysa už od začátku, takže ho moc velká škoda nebude, až s ním skončím. Ale mám i dobré zprávy. Vím, kdo zabil tvého syna. Byla to Tamara. Jak tě znám, tak se s ní budeš chtít vypořádat sám, jako vždy. Jen bych chtěl být u toho, až ji umučíš k smrti, takže bych rád věděl, kdy se sem dostavíš."

Záznamník pípnul a hlasová zpráva skončila. Hrneček, co měla v ruce upustila a ten dopadl na zem. Snažila se zhluboka nadechnout a vstřebat to, co právě teď slyšela. Nejen že jí tajil to, že je jeho syn mrtvý. To byla ta nejmenší věc. On někoho chce mučit a zabít? A nespíš už to asi i udělal? Znala vůbec svého muže? Obklopil ji strach a běžela do ložnice. Do tašky si naházela pár věcí. Tady rozhodně nezůstane. Co když se pokusí někdy ublížit i jí a co hůře, jejich dceři? Po tvářích jí stékaly proudy slz. Skrze ně ani pořádně nic neviděla. Nevěděla, jestli pláče strachem, zklamáním nebo tím, že ho opouští. Oblékla si kabát a vzala si tašku, naplněnou oblečením. Kam teď půjde? Co bude dělat?

Vyběhla z domu a rychle nasedla do auta. Nedokázala ani trefit klíček do zapalování, aby nastartovala auto. Naštvaně bouchla do volantu, a pak se na něj brekem zhroutila. Chvilku tam jen seděla a snažila se uklidnit.

„To bude dobrý, to bude dobrý,..." pořád si opakovala.

Když se trochu uklidnila, tak se zhluboka nadechla a nastartovala auto. Naposledy se za sebe ohlédla na dům. Na jejich dům, kde chtěli vychovávat svoji dceru. Kde měli být šťastná rodina. Na onen dům, který si společně koupili. Následně se pak rozjela po cestě a mířila na hlavní silnici. Neměla otce ani matku. Žádného příbuzného. Vydala se tedy po dálnici a doufala, narazí na nějaký hotel. Hlavně aby odtud byla co nejdál. Když se vyspí, tak na tom třeba bude psychicky lépe a bude moct vymyslet co dál. Jít na policii? To ale přece nemůže svému manželovi udělat. Rozhodla se o tom teď nepřemýšlet a jen jet.

zdravím zdravím :D tak tu máme další kapitolu ;) jen jsem chtěla dodat že jak Killian říká "Levý hák" tak je to myšleno obrazně :D :D ruce má normálně obě jen aby nedošlo k nějakému nedorozumění ;) :D

dále mám na knihu recenzi od:  @andys-stories

takže kdo chce mrknout tak ať mrkne :D má je pěkné i na plno dalších knih :) vím že i někteří co tuto knihu čtete píšete taky recenze ale když mi pak třeba napíšete komentář či hlasujete tak předpokládám že se kniha líbí takže jsem chtěla názor spíš od někoho úplně cizího dalo by se říct :D :D no nic doufám že se kapitola líbila ;) já se loučím a přeji hezký den :)