Kapitola I

433 40 53
                                                  


Lena se narovnala v sedle svého grošovaného koně. Protože už pár chvil hleděla zamyšleně před sebe, povolila svaly a hrbila se, za což ji velmi brzy odměnila záda a zátylek. Jeli několikátou hodinu a dívka teprve nyní zahlédla výjezd z lesa, který donedávna zakrýval kopec a na něm hustý porost jehličnatých stromů. Přechod z lesní cesty na polní prakticky nepoznala. Záhy je místo smrčin obklopovala prázdná zasněžená políčka, za nimiž se rozkládala drobná vesnička.

Slunce se v závoji mraků líně škrábalo nad vršky hor v dáli, a přesto v tomto období nemělo ani zdaleka šanci dosáhnout vrcholu oblohy. Dívka si poupravila zapínání pláště a zahleděla se na vesnici před nimi. Cítila nervozitu a záchvěvy nedočkavosti.

„Vidím, že bys nejraději kopla klisnu do slabin a hnala ji až do Doliní," zasmál se Redar, prošedivělý muž jedoucí po Lenině boku na hnědém valachovi.

Plavovláska překvapeně odvrátila pohled od domků. „Už mi není deset, abych se přiřítila na náves jako velká voda," věnovala mu úsměv. „Jen jsem ji už dlouho neviděla."

Muž se zasmál. „I já se na ni těším. Vždycky mě zahřeje u srdce, když se na nás to naše sluníčko usměje!"

Podkovy dále tupě vrzaly ve sněhu v tempu kroku a zastavily se teprve před malým stavením, ne moc odlišným od ostatních v obci. Z šindelové střechy pokryté studenou čepicí rostl komín a z něj se neúnavně kouřilo. Na okně ležel černý kocour a líně pohupoval ocasem.

„Zdá se mi," zazubil se Redar, „že tu leží zrovna tak, jako když jsme odjížděli."

„Musel," pokrčila rameny Lena. „Jinak si nedokážu představit, proč je dvakrát takový."

Dveře stavení se rozrazily dokořán a na zahradu vyběhla drobná rusovláska. Její oči se rozzářily a ona samým překvapením zapomněla, jak se mluví. Zůstala na oba němě zírat.

Lena se pousmála a prohlédla si ji. Naposledy se viděly, když měla plavovláska třináct let. O dva roky mladší dívka, která pro ni byla jako sestra, vyrostla do krásy. „Ráda tě vidím, Miyaren."

Ozvaly se další kroky a vedle rusovlásky se zastavila plnoštíhlá žena v zástěře a šátku na vaření. Na rozdíl od Miyaren se měla hned do hovoru. Teatrálně spráskla ruce. „Pro pána krále! Já si říkala, proč děvče civí z okna a ke slovu se nemá. Redare, tys nezemřel?"

Muž povytáhl obočí. „Já si připadám dost živý."

Hospodyně dala rázně ruce v bok. „Tak to seskoč z koně, protože mě začíná bolet za krkem. Leno, drahoušku, je z tebe pěkná krasavice!"

Plavovlásčin mírný úsměv nezmizel. „Buďte zdráva, Soňo."

Obstarali koně a odebrali se do chalupy. Soňa postavila na stůl ošatku s voňavým chlebem, máselník a slánku, před Redara položila hrnek melty a děvčatům odlila teplý odvar z meduňky, maliníku, řepíku a černého rybízu. Sama se vrátila ke skládání buchet na pekáč. Světnicí voněla povidla.

Z Miyaren konečně opadlo prvotní překvapení. Vesele plnila těsto povidly, úsměv od ucha k uchu.

„Vy si opravdu umíte vybrat, kdy přijet. Věčnost si lítáte po světě, a když už si na nás vzpomenete, vrátíte se zrovna teď. Postesklo se ti po býčkovi, Redare?" přemítala žena. Lena poznala, že je nazlobená.

Muž odložil hrnek a kajícně se po Soně ohlédl. „Měli jsme zkrátka cestu okolo. Totiž, chtěl jsem říct, že se mi zastesklo po tobě."

Čarodějčina pomstaZde žijí příběhy. Začni objevovat