Girl of my life |DOKONČENO|

✔3✔

Marinette:

,,Neříkej mi, že jsi celý den ležela v posteli?"

,,A co když řeknu, že jo?", zasmála jsem se.

,,Tak udělám tohle", a začal mě lechtat.

,,A-adriene nech toho!", smála jsem se a snažila se mluvit. Holt jsem lechtivá...

Myslela jsem si, že moje utrpení už nikdy neskončí, ale pak do pokoje vtrhla Nathalie a Kate.

Všimla jsem si, že Kate drží něco za zádama.

Co to asi může být?... Dál jsem přemýšlela nehledě na to, že někdo mluvil.

,,Adriene, pojď se mnou", řekla ledovým hlasem jeho "chůva", Nathalie. Ten ji na to jenom kývl, naposledy mi zamával a odešel. Když oba dva odešli, Kate konečně promluvila.

,,Marinette, za 15 minut ti začíná první focení s Adrienem, takže se budeš muset připravit".

,,Dobře", odpověděla jsem jí a pokoušela se zjistit, co to vlastně má za těmi zády. 
No, stejně jsem to za chvilku zjistila...

Měla tam nádherné světle růžové šaty. Hezčí šaty jsem fakt neviděla. No, i když...

,,Tohle si na sebe obleč" ,,Nezapomeň, že na přípravu máš 15 minut", a když domluvila, odešla.

Rychle jsem popadla šaty a šla se do nich převléknout.

Nechci být moc egoistická, ale ty šaty mi slušely.  Byla jsem fakt sexy. Vrrr...

Pořád bych pózovala u zrcadla a říkala si jaká jsem kočka, jenže mě zase vyrušila Kate. Když mě viděla, jak se nakrucuju před zdrcadlem, vypadalo to, že praskne smíchy, ale nakonec znovu nasadila kamenný výraz. Kdyby aspoň klepala...

,,Už jseš?"

,,Jo, vždyť už jdu", odpověděla jsem jí naštvaně. Štvala mě. Nemám ani chvilku soukromí. No tak jo, možná jen přece tu chvilku mám...jednou za rok. Wow...

Vyšly jsme z mého a mířily k limuzíně, který už nebyla moje, ale Adrienova. Rychle jsme se k ní s Kate rozběhly, protože začalo pršet.

,,To se jako budu fotit v tomhle dešti?", zeptala jsem se jí při běhu k limuzíně.

,,Jo"

Hm..., tak to je super...

Když jsem vlezla do limuzíny, Adrien na mě pořád zíral. Musím říct, že to bylo poněkud znervózňující... 

Adrien:

Seděl jsem v limuzíně a čekal, kdy přijde Marinette. 5 minut...10 minut...15 minut...

Jako fakt? Co jí tak dlouho trvá? 

Za chvilku se otevřely dveře limuzíny a do nich vešla Marinette. V těch šatech od otce byla tak nádherná...

Na co tu proboha myslím?!

Myslím, že bych měl jedno řešení..., smál se mi tichý hlásek v mé hlavě.  Věděl jsem, co tím myslel. Opravdu jsem do ní zamilovaný?

Že by měl pravdu?...

Hele, ztichni, jo?!", napomenul jsem ho tak aby mě nikdo neslyšel, jenže to mi zrovna nevyšlo. Když jsem zajel pohledem na Marinette, dívala se na mě, jako na blázna.