1. Osamělý vlk( Pt.1)

77 6 2

Pohled Krystal

Dnes je úplněk, den v měsíci, který miluju ale s časem ho budu nesnášet. Proč to vlastně říkám? O úplňku se přeměňujeme, přesněji moji rodiče. Zavírají se ve sklepě, aby tam venku náhodou někomu neublížili a neprozradili se. Vlci v tomhle kraji nebyli viděni snad staletí. Mě to teprve čeká a popravdě z toho mám husí kůži. Ovšem dnešek tím osudným dnem není a já se můžu v klidu bez rodičovského kafrání koukat na televizi, jak dlouho chci. Sledování hororů je to nejlepší trávení večera spolu s nějakými chipsy a coca-colou. Vždycky jsem se takhle přecpávala, když rodiče nebyli v domě, protože jim tohle jídlo hrozně vadilo. 

Ze sledování hororu mě vytrhlo intenzivní vlčí vytí, po chvíli znovu a znovu. Vyli více než obvykle, nezdálo se mi to a tak jsem na sebe hodila aspoň mikinu a vyšla ven. Mé oči ihned připoutal zářící měsíc na obloze poseté hvězdami. Krev ve mě začala pulzovat více než obvykle, jakoby mě ten měsíc přitahoval. Po chvilce jsem sebou však škubla při pádu popelnice. Otočila jsem se a stála jsem tváří tvář vlkovi. "Mami? Hej! Zalezte zpátky!"  zavrčela jsem na ně a máchla rukou. Nedali se, ale kdykoli jsem udělala krok blíž a koukala se jim do očí, tak ustupovali. Ustupovali tak dlouho, dokud nespadli do té jámy odkud vylezli. Rychlostí blesku jsem tu díru zavřela kusem plechu a naskládala tam bedny, uf. Následoval poslední pohled na měsíc, než jsem si šla lehnout. Stejně se mi to nezdálo v normálu, jakoby tam někde byli další a my už tu nebyli jediní.

 Ráno mě čekalo kárání za to, že jsem včera večer ještě nebyla v posteli. "Můžeš mi vysvětlit cos tam dělala? Víš moc dobře, že je to nebezpečné." slyšela jsem hned od otce, když jsem si přišla do kuchyně pro něco na zub. "Zachránila jsem vám ocas, alespoň nejsem pokrytec, který říká ať se schováváme a sama si o úplňku pobíhám venku."  opáčila jsem hned a vzala si jogurt. Znechucené výrazy rodičů mě donutily do školy vypadnout ještě dřív než obvykle. 

"Ahoj Krys." skoro až sborově mě pozdravili mí dva kamarádi. Kyungsoo a Sulli, po škole jsme spolu vždy chodili do kavárny na horkou čokoládu a palačinky. "Vypadá to, že máme nové zájemce do fotografického kroužku." řekl mi nadšeně Kyungsoo, potřebovali jsme sehnat minimálně tři lidi, aby nám ředitel nechal naši Černou komoru. Je to místo, kde se zašíváme co chvíli.
Naše nadšení však vyprchalo, když jsme zjistili, že šlo opět o pouhý vtip Krise. "Tak to vypadá, že o to vaše focení má zájem Batman a Superman.." pronesl pobaveně ředitel. Nějak jsem se tím nezaobírala, protože jsem z mysli nemohla dostat včerejší úplněk. A dnes.. cítila jsem tu něco velice povědomého. Pozorně jsem sledovala všechny okolo a hledala sebemenší náznak něčeho, co by mi to pomohlo nějakým způsobem ujasnit. 
"Kdo myslíš, že to mohl být?" drknul do mě Kyungsoo a já jen zlomyslně šeptla spíše pro sebe."Kris." nedošlo mi, že by to Kyungsoo mohl slyšet. Překvapeně se na mě podíval a začal zkoumat jak to vím. Svedla jsem to na ten příšerný rukopis. Přece mu neřeknu, že jsem je slyšela z druhého konce chodby, kde mluvily další desítky lidí. Čekala nás hodina matiky a tak jsme se vydali do třídy. Pořád jsem cítila ten pach a ne a ne se ho zbavit. Měla jsem nutkání to jít vyčmuchat, ale zavedlo mě to přímo do třídy a tam jsem do něj vrazila. "Seš cítit stejně, jako mí rodiče." zamumlala jsem, ale víc jsem toho nestihla a tak jsem zapadla do svojí lavice u okna spolu se Sulli.

Pohled Kaie 

Adoptovala mě rodinka veganů. Odvezli mě sem s druhou šancí. Ve škole na mě všichni zvláštně koukali, ale mně to bylo fuk. Nechtěl jsem dělat potíže, ale pořád si ze mě někdo utahoval. Navíc jsem po včerejší proměně ještě trochu nesvůj. S povzdechem jsem vešel do třídy, kde už na mě čekal ředitel, aby mě představil. "Uklidněte se prosím, chtěl bych zde přivítat nového spolužáka Kim Jongina!" začal ředitel a očima přejel po třídě, aby se všichni uklidnila. "Děkuji" zamumlal jsem a nervózně koukal na lidi v lavicích. Pohled se mi zastavil až na té holce, se kterou jsem se srazil. Nevypadala dvakrát nadšeně a já se v hlavě musel zasmát. "A ty jsi, tuším z Walesu?" zeptal se mě ředitel, ale já jen zakroutil hlavou. "Né?" nechápavě jsem se na něj podíval, načež se všichni rozesmáli a začali vydávat zvuky zvířat. Jak se dozvěděli, kde žiju? "No tak, uklidněte se, ano? A ty.. posaď se." ukázal na volnou lavici a mně nezbylo nic jiného než poslechnout. 

Vlčí Krev [KaiStal]Přečti si tento příběh ZDARMA!