Clumsy baker l.s.

11.

Louis

Celý den jsem se snažil vzpomenout si na včerejší noc, ale vybavovaly se mi jen některé střípky. Prvních pár panáků, skupinku lidí, která se k nám přidala, smích a taky pláč - respektivě můj pláč. Nevím proč, nevím kdy, ale náruč, která mě držela si vybavuji dokonale. Jen kdybych si byl alespoň jistý, čí byla. Liam? Někdo z té skupiny, nějaká holka, nebo možná Harry? Tak či onak pocit, který jsem dlouho s nikým necítil si pamatuji doteď.

"Myslela jsem, že končíš," vyrušila mě Danielle a opřela se o barový pult. Nic jsem neodpovídal.

"Nemluvíš, nebo co?" zvýšila trochu hlas.

"Snad tu ještě taky bydlím, ne?" ohradil jsem se a upil černý čaj ze svého hrnku.

"Ano, to ano. Takže .. my dva jsme furt spolu?" sedla si ke stolu naproti mě.

"Nevím," podíval jsem se jí do očí. Pevně jsem doufal, že z nich vyčtu nějaké emoce, které by mě ujistily, že náš vztah má ještě cenu, ale to jsem se mýlil. Její oči byly chladné a neprojevovaly sebemenší náznak nějakého citu.

"Aha."

"Aha? Jsi tu jediná, která pořád vyvolává hádky a jediné, co jsi schopná říct je 'aha'?"

"Co ti na to mám říct? Jsi plný nedostatků, které jsem dřív neviděla, protože jsem byla zamilovaná, jako nějaká puberťačka. Nemůžu za to, že mi teď začínají vadit."

"Teď už nejsi? .. zamilovaná?" potichu jsem se zeptal a popravdě se bál odpovědi.

"Louisi."

"Stačí říct jednoduché ano, nebo ne.." sledoval jsem její pohyb, jak se zase zvedla, zastrčila židli a pomalu odcházela z kuchyně.

"Doufám, že tu ještě budeš příští dva týdny. Přijede máma a víš, že tě má hodně ráda.. mrzelo by jí, kdyby zjistila, jaké to teď mezi námi je." dořekla a zavřela se do ložnice. Zíral jsem na zavřené dveře s otevřenou pusou, chystajíc se něco říct, ale vlastně jsem vůbec nevěděl co. Hlavu jsem si složil do dlaní a zhluboka vydechl. Ani nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděl, dokud jsem nezaslechl její telefonát a hlasitý smích.

"Jo, budu tam, už skoro vycházím. Cože? Co? Ne! .. No, počkej, to si s tebou ještě vyřídím, kamarádko. Zatím pa." rozloučila se a telefon si zastrčila do kabelky. "Budu spát u Jane, vrátím se zítra kolem večera." obeznámila mě s výrazně lepší náladou, obula si svoje předražené lodičky a bouchla dveřmi. Hrníček jsem po sobě umyl a položil ho na odkapávač. Doufajíc, že budou v televizi něco dávat, jsem ji zapl a znuděně přepínal různé programy, když mě vyrušil zvonek.

"To nemáš klíče, sakra? Nejsem žádná tvoje vrátná!" křikl jsem naštvaně, než jsem došel ke dveřím, protože jsem si myslel, že je to Danielle, která si opět něco zapomněla. Díkybohu jen soused - Liam.

"Ouč, promiň, brouku.. nevěděl jsem, že jsme v našem vztahu tak daleko, abych si udělal klíč od tvýho bejváku." zasmál se a bez pozvání vešel dovnitř.

"Sorry, tebe jsem nečekal," zasmál jsem se. "Dáš si něco?"

"Džus, díkec. Mimochodem, neřekl jsi mi, že tvůj Harry má tak fajn kámoše."

"Není to můj Harry." podal jsem mu sklenici a sedl si vedle něj na gauč.

"Ne? Včera jsi se k němu docela lísal." ušklíbl se a dloubl do mě prstem.

"Co to plácáš?" zavrtěl jsem nechápavě hlavou a přimhouřil oči.

"Seděl jsi u baru, on stál natěsno mezi tvýma rozkročenýma nohama a objímali jste se. Dost intimně, řekl bych," propaloval mě pohledem.

Takže.. to byla.. Harryho náruč? To jemu jsem brečel a určitě i částečně smrkal do trička? Můj bože, to je trapas. Musím se mu v pondělí omluvit. Ne, ne, panebože, nemůžu se mu ani podívat do očí.

"Hej, Tommo, jsi tu ještě? Kam jsi se vydal? - nebo spíš ke komu?" utahoval si ze mě a viditelně se dost bavil.

"Přestaň, Payno!"

"Jenom konstatuju. Mimochodem nejsi jediný, kdo se dobře bavil."

"Nějaký objev po sto letech?" jen zakýval hlavou na souhlas. "Fakt? Je pěkná?"

"No.. spíš ehm, je pěknej." nervózně se mi podíval do očí. Chvilku mi trvalo, než to můj mozek zpracoval.

"Pěknej? Jako on? Kluk? Ty jsi na kluky?"

"Jenom nevyšiluj, prosím, nemám v plánu ti ojet zadek, nebo tak. Ne, že bys ho neměl hezkej, to ne.. Ježiši, co to plácám! Já jenom, že přece je jedno, jestli je to on, nebo ona.. hlavně, že se všichni máme fajn, ne? A já se fajn mám, protože on je taky moc fajn. Vlastně je to ten Harryho kámoš, i když ty si ho stejně asi nepamatuješ. Mimochodem Harry je taky docela kus, ale ten jeho blonďák je prostě-" mlel snad nejrychleji, co jsem kdy slyšel. Musel jsem se začít smát. Takhle v háji jsem ho dlouho neviděl.

"Čemu se směješ?" zeptal se nejistě.

"V pohodě, Liame. Nevadí mi, že jsi.. no, že se ti líbí ptáčci. Přinejhorším až mě Danielle vykopne a přestane mě bavit dělat si to rukou, tak se ti ozvu."

"Hahaha, ty jsi zase vtipnej." protočil oči. "Mimochodem ten byt jste kupovali na půl, nemá právo tě vyhodit." změnil téma.

"Hádat se s ní kvůli tomu nebudu. V pondělí přijede na dva týdny její máma, asi si myslí, že s ní budu hrát nějaký zamilovaný divadýlko, ale to se plete, holčička."

"Tak to tě lituju.. každopádně můžeš použít můj byt jako úkryt, před nenastávající tchýní."

"Nejsi jedinej, kdo mi tohle dneska nabídnul." zasmál jsem se a vzpomněl si na slova kudrnáče.

"Ale, ale, ale.. Proč mě napadá jenom jedno jméno, který začíná na písmeno H a končí na arry?"

"Protože je to tak? Asi jsem mu včera nevědomky řekl víc, než jsem měl."

"Jasný, a taky je mi jasný, že budu až druhá možnost."

"Payno! Neznamená, že když jsi na kluky ty, tak jsou i všichni v tvým okolí, sakra!" bouchnul jsem ho kamarádsky ho ramene a zasmál se. Jen zvednul obě ruce na náznak, že se vzdává a dopil sklenici džusu, kterou odložil na konferenční stolek. Když jsem věděl, že se Danielle do zítra nevrátí, nijak jsem nesledoval hodiny a po dlouhé době si užíval trochu klidu. S Liamem jsme do pozdních večerních hodin hráli všelijaké hry na PS3 a cpali se pizzou, kterou jsme si objednali k večeři. Bylo asi půl čtvrté ráno, když jsme se rozloučili, protože se nám chtělo spát. Ještě jsem si zkontroloval telefon a našel tam jednu neotevřenou zprávu.

Od: Neznámé číslo
Víš, jak dostaneš žirafu do lednice?

--

btw. Změnila jsem cover příběhu, tak snad vám to nevadí :-D
Doufám, že se díl líbil :-)