V.I.P. ✔

35. kapitola

Otevřela dveře svého bytu. Nikdy před tím se tu necítila tak cizí. Zula si boty, odnesla zavazadlo do ložnice. Posadila se na svou postel, roztáhla ruce a nechala své tělo spadnout do ustlané peřiny. Zhluboka se nadechla. Dech se jí zadrhoval z toho nadměrného pláče. Zadržela ho a pomyslela si, že bude lepší se už nenadechnout. Síla mysli ji ale přinutila vzduch vypustit a znovu nabrat nový do plic. Z oka jí utekla jedna velká slza. Asi poslední, protože další už nepřišla. Utřela ji nataženým prstem a položila ruku na hrudník. Cítila své srdce, které bilo klidně. Nechápala, jak je možné, že ještě vůbec funguje. Mělo by být dávno nefunkční. Bez Michala je vše v háji. Uvědomila si taky, že její taneční kariéra skončila a že si bude muset najít práci. Na to teď ale nechce myslet. Nechce myslet na nic. Myšlení jí momentálně vždy zavedlo k Michalovi, a to moc bolelo.

Na dveře jejího bytu někdo zaklepal. Ona se rychle zvedla z postele a koukala kolem sebe. Uvědomila si, že usnula. Jak dlouho spala ale netušila. Rány byly hlučnější a hlučnější.
„Kdo je?“ zeptala se a chytila za krk, který ji bolel, ale bacilem to nebylo.
„To jsem já, Klára,“ ozvalo se za dveřmi. Otevřela a pustila ji dál. Jakmile viděla svou, vždy krásnou a upravenou, kamarádku, trošku se lekla. Měla vlasy jako ptačí hnízdo. Oči rozmazané a na bradě se jí táhl rudý flek od rtěnky. „Bože zlato, jak to vypadáš?“ vtrhla dovnitř a objala ji. V ruce držela noviny a kávu. Po té se Bára hned vrhla. Byla celá dolámaná a znechucená. Posadila se do kuchyně ke stolu.
„Co se děje?“ poznala na ní, že se něco stalo. Vždy jí cuká oko a je strašně zrychlená, jako by vypila celou kávu světa.
„Podívej, co dneska vyšlo,“ hodila před ni noviny. Na titulní stránce byla ona, jak se líbá s Radkem. Vykulila oči nad tou hrůzou.
„Co je to za blbost? Dnešní noviny jsem viděla a nebylo to tam, koukla se na datum a na novinách a zarazila se.
„Děje se něco, zlato?“ Bára zvedla oči z novin a podívala se na Kláru.
„Co je dneska za den?“ Už se o ni začínala bát.
„Je neděle. Začínáš mě děsit,“ přisedla si k ní a chytla jí za ruku.
„Prospala jsem celý den. Včera, když se Michal vrátil domů, bylo něco kolem druhý. Pak jsem dorazila sem a usnula, kdybys mě nevzbudila, spala bych dál,“ mluvila jako blázen. Vůbec se nekoukala na Kláru a stále se divně pohupovala.
„Co to sakra meleš? A jak to, že nejsi u Michala? Byla jsem tam a bylo mi řečeno, že mám jít do háje. A co tahle ta fotka?“ zvyšovala hlas každou otázkou.
„Tak to vezmeme od začátku. Spala jsem od včera do teď. U Michala nejsem, protože jsme se rozešli. A rozešli jsme se kvůli tomuhle grázlovi,“ ukázala prstem na Radka, který jí na fotografii políbil. „Zůstala jsem s ním v klubu. Tuhle pusu si pamatuju. Řekla jsem mu, aby to už víckrát nedělal. Pak ještě to, že mě odvezl domů. Byl i v domě a dali jsme si drink. Potom mám okno. Ráno jsem se probudila vedle něho, nahá,“ vyprávěla tu osudnou noc, která jí zničila život. Klára se chytla za pusu a vykulila oči.
„Sakra, do prdele,“ zaklela.
„To není vše. Radek to měl naplánovaný. Proto mě tahal ven. Chtěl mě opít, abych se s ním následně vyspala. Prej se chtěl pomstít,“ ironický se zasmála. Klára vykulila oči ještě víc.
„Ty vole. Tak to je hustý. Co teď budeš dělat?“ nesnažila se zakrýt svůj šok.
„Nevím. Michal mi to ne... neodpustí,“ rozplakala se.
„Kočko, to mě mrzí. Víš, co potřebuješ?“ konejšila ji. Bára se podívala na kamarádku a utřela si slzy.
„Co?“ vzlykla.
„Sprchu. Promiň, ale smrdíš,“ obě se začaly šíleně smát. To byla celá Klára. Ta jí vždy pomohla. Pokaždé ji vyslechla, vynadala, poradila a hlavně rozesmála.

Dopřál si dlouhou sprchu. Klára mezitím přichystala notebook a hledala nějakou pěknou komedii, která by Báru rozesmála. Nakonec se rozhodla pro klasiku. Celou trilogii Slunce, seno... Dala do misky popcorn. Do další brambůrky, objednala dvě pizzy. Jednu se šunkou, sýrem a žampiony. Tuhle Bára milovala a naopak nesnášela pizzy s ananasem. Celkově neměla ráda, když se míchalo sladké se slaným. Tu objednala sobě.
Bára vyšla z koupelny za doprovodu páry. Ručníkem si otírala vlasy. Přičichla si k ní a řekla: „Konečně jsi voňavá,“ zasmála se.
„Debile,“ strčila do ní. Společně přešly do obýváku kde prozradila, co má v plánu.
„Takže, dneska zkoukneme pár filmů a budeme se jen cpát a cpát. Objednala jsem pizzu.“ V tom někdo zazvonil. Ukázala prstem na zvonek a řekla: „Už je tu,“ šla otevřít vchodové dveře. Stisknutím tlačítka, na kterém byl vytisknutý klíč, ho pustila. Otevřela dveře a čekala, až poslíček vyjde druhé patro. Trvalo mu to podezřele dlouho a dělal příšerný rámus. Konečně se objevil u posledního poschodí. Místo poslíčka s pizzou se snažil zdolat schody opilý Michal. V jedné ruce držel lahev vodky a druhou se objímal se zábradlím.
„Michale, co ty tu děláš?“ šla mu na pomoc. Jakmile Bára zaslechla jeho jméno, rozeběhla se také na chodbu.
„Michale,“ vydechla překvapeně jeho jméno a šla na pomoc Kláře, která se ho snažila dostat na jeho gumové nohy. Každá ho podpírala z jedné strany. Dotáhly ho do bytu a daly lehnout do ložnice. Bára mu vyzula boty a otevřela okno, přetočil se na bok a něco zamumlal. Koukaly na něho s rukama zkříženýma na prsou.
„Co si myslí, že dělá?“ řekla Klára, stále se dívala na Michala.
„Já nevím, ale myslím si, že moc nepřemýšlel,“ chystala se odejít, když v tom Michal zase něco zamumlat. Otočila se zpět a poslouchaly.
„Chtěl jsem tě požádat o ruku,“ promluvil ze spaní. Po tomhle zjištění se rozplakala. Sedla si vedle něj a políbila ho do vlasů. On se lehce usmál. Jeho spokojený výraz byl jako pohlazení na duši. Přikryla ho a společně s Klárou opouštěly ložnici.
„Ty vole, tak to je mazec,“ sedla si šokovaně na gauč. Bára stála opřená o futra, s rukama zkříženýma na prsou koukala zasněně do blba.
„Proč sem přijel? Chce mi snad vynadat, nebo co? Co budu dělat, až se probudí?“ začala panikařit.
„Uklidni se. To bude dobrý. Určitě bude spát dost dlouho. Zatím něco vymyslíme. Už mám docela hlad. Kde je ta pizza?“ podívala se z okna, kde už stálo auto s logem pizzerie. „Ha, už je tady. Jdu pro ní dolů,“ a už letěla pro mňamku.
Bára otevřela dveře své ložnice a koukala na spícího Michala. Byl tak sladký. Jako miminko. Vzpomněla si na jeho zklamaný výraz, když se to dozvěděl. Na jeho poslední slova. Už tě nechci nikdy vidět. Obávala se jeho probuzení. Až si uvědomí, kde je. Co mu má říct? Jak se má chovat? Má držet hubu a krok, nebo se má omlouvat stále dokola?