V.I.P. ✔

34. kapitola

„Vaše nová deska slaví velký úspěch. Určitě jste na sebe pyšný. Letošní rok vám hodně vzal, ale i hodně dal. Jak na to vše koukáte vy?“ četl ze svých poznámek moderátor. Michal seděl na vysoké židli bez opěrky. Pohrával si s prsty a nohy si opřel o držák.
„Ano, tenhle rok byl pro mě náročný. Hlavně po psychické stránce. Naštěstí jsem se měl o koho opřít. To je asi ze všeho nejdůležitější. Mít kolem sebe někoho, komu na vás záleží, je prostě nejvíc. Já mám naštěstí kolem sebe takových lidi několik,“ odpověděl.
„Ano, to máte pravdu. Diváky by určitě zajímalo, jak vám to klape s Bárou. Můžete nám o vašem vztahu něco povědět? Jak je možné, že lamač dívčích srdcí se nakonec usadil?“ Michal se hlasitě zasmál.
„No, tak určitě nejsem, a nikdy jsem nebyl, lamač dívčích srdcí. Jde jen o to, že jsem se necítil na vážný vztah. Pak přišla ona a já poznal, že s ní chci něco víc. To prostě přijde jako blesk z čistého nebe a vy jste úplně jinde. Celkově se změníte, a to vše se stalo i mně,“ snažil se to vysvětlit ne jen slovně, ale i tělem. Všemožně se kroutil a gestikuloval rukama. Moderátor se na Michala koukal s jiskrou v očích a pokyvoval hlavou, jako by věděl, o čem mluvil.
„To vypadá, že jste se vážně zamiloval? To se fanynkám nebude líbit. Co byste jim vzkázal?“ trochu se ošil na své dost nepohodlné židli.
„Ať se na mě nezlobí. Prostě jsem se zamiloval a byl bych moc rád, kdyby mi to přály,“ podíval se do kamery a zamával.
„Dobrá, tak my budeme končit a vás teď čeká další podívaná z našeho festivalu. Já se tu za malou chvíli objevím s dalším naším hostem. Zatím si užívejte parádní muziku. Tohle byl Michal a já jsem Robert,“ řekl směrem do kamery, na které zhaslo červené světélko a on se uvolnil. „Děkuju za rozhovor, Michale, a přeju hodně štěstí,“ potřásl mu rukou.
„Já tobě taky,“ oplatil mu úsměv a společně s Tomem, který za nim chodil jako pejsek, odešel z vysílacího stanu.

Druhý den už se nemohl dočkat, až se uvidí zase s Bárou. Několikrát jí volal, ale bez úspěchu. Říkal si, že asi včera hodně pila a teď vyspává kocovinu. Usmál se nad tou představou.
„Čemu se tlemíš?“ zeptal se Tom, který jel zas jako šílenec.
„Ále, ničemu zvláštnímu,“ mávl rukou a podíval se z okénka.
„Bára asi včera pěkně řádila, že se ještě neozvala?“ urovnal si brýle na nose.
„Asi,“ koukal se stále z okénka, myšlenkami byl u ní. Byl si jistý, že jí dnes chce požádat o ruku. Poznal, že bez ní nemůže být ani jeden den.
„Nad čím furt přemýšlíš?“ vyvedl ho z myšlenek. Natočil k němu hlavu a nervózně se nadechl.
„Dobrá, řeknu ti to. Chci požádat Báru o ruku. Dnes. Udělám to hned, jak přijdu domů,“ odhodlaně skoro vykřikl. Tom se na něho s úžasem podíval.
„Tak to je super. Jsem nadšený. Vy dva jste pro sebe stvoření. Nikdy jsem neviděl pár, který by k sobě tolik patřil. Kromě Angeliny a Brada. Ty jsou o kousek před vámi,“ ukázal prsty o jak veliký kus jsou před Hollywoodským párem.
„Jsem rád, že si to myslíš, ale Angelina se mojí Báře nemůže rovnat a promiň, ale jsem hezčí než Brad Pitt,“ pyšně na sebe ukázal prstem.

Tom vysadil Michala u jeho domu. Před dveřmi se ještě zadíval na krabičku. Otevřel ji a usmál se na zásnubní prstýnek. Pak odemkl dveře a vstoupil. Bára stála v obýváku, u sebe měla svůj kufr. Oči nateklé od pláče a kousala si nehty. Michal se na ni podíval potom i na kufr. Zamračil se a zastavil na místě. Při pohledu na něho se Bára strašně rozplakala. Jednou ruku měla kolem svého pasu, druhou si zakryla oči. Michal šel k ní a objal ji. Odtáhla se od něho. Nemohla se jim nechat utěšovat. Ne za to, co udělala.
„Ne. Pro…sím. Nech mě, nezasloužím si tvou lítost,“ vyvzlykala ze sebe.
„Miláčku, co to povídáš? A na co ten kufr? Ty mě opustíš?“ usmál se. S pláčem kývla hlavou, že ano. Strašně se třásla. Věděla, že až mu to řekne, bude konec. V tomhle měl Radek pravdu. Nedokázala by žít s takovou lží.
„Udělala jsem strašnou věc a nedokážu ti lhát. I když mě to bude stát vše, na čem mi záleží, tak ti to prostě musím říct,“ sebrala všechnu odvahu a začala. Michal se začínal bát. Odstoupil od ní a zamračil se.
„Co jsi udělala?“ Bára sbírala ještě kousek odvahy ke svému přiznání. Bylo to tak těžké. Její srdce nemělo mezi údery žádnou pauzu a strašně jí bolelo při pohledu na jeho obličej. Tolik si přála, aby to byl jen zlý sen. Aby se probudila v jeho náruči a oddychla si. Jenže věděla, že tohle je opravdové. Že musí čelit svému hříchu.
„Vyspala jsem se s Radkem,“ řekla to dostatečně nahlas, aby se nemusela opakovat. Michalovi se v tu chvíli zastavilo srdce a hned na to šlo slyšet, jak prasklo. Nevydal ze sebe ani hlásku. Ne proto, že by neměl, co říct, ale protože nemohl přes tu hroznou bolest a zklamání mluvit. Bára pokračovala: „Je mi to tak líto. Vím, že jsem ti ublížila a vím, že se to nedá odpustit. Miluju ale tebe,” podívala se do jeho očí, aby mu dokázala, že to myslí vážně. Našla v nich jen nenávist a zlobu. Žádnou lásku, žádnou vášeň.
„Proč?“ konečně ze sebe dostal alespoň jedno slovo.
„Byla jsem opilá. Potkala jsem ho v klubu a pak jen vím, že jsem se probudila tady vedle něho,“ nechtěla to svést na svůj stav, ale chtěla mu říct celou pravdu. Přes obrovský pláč a uchraptěné hlasivky mu prostě tohle vše musela vysvětlit.
„Vy jste to dělali v naší posteli?“ ukázal na ložnici. Přistoupil k Báře a chytil ji za paže. Silně s ní třásl, až jí vlasy padaly do obličeje a přilepily se na její mokrý obličej od slz. „Jak je to možný? Proč jsi to udělala? Proč?“ křičel.
„Využil mě!“ zařvala. „Měl to celý naplánovaný. Byla to jeho past. Já byla tak hloupá a usnadnila jsem mu to. Proboha je mi to tak strašně líto. Tolik mě to mrzí,“ tak strašně moc plakala, že se nad ní nakonec slitoval. Víc ji netrápil s otázkami a prostě jen řekl: „Vypadni. Už nikdy tě nechci vidět,“ jeho hlas byl klidný. Bez známek bolesti nebo pláče.
„S tím jsem počítala,“ vzala si svůj kufr. Na stůl položila klíče a odešla. Ani se nepodíval, jestli už je pryč. Počkal si, až na cvaknutí dveří. Pak vzal do ruky krabičku, kterou měl v kapse a prudce ji hodil do zdi.
„Kurva práce!“