For every story tagged #WattPride this month, Wattpad will donate $1 to the ILGA
Pen Your Pride

*Prolog

490 40 4

"Hodně štěstí, zdravý! Hodně štěstí, zdravý! Hodně štěstí, milá Beky! hodně štěstí, zdravý!" a takto mě vzbudila celá rodina nastoupená okolo mé postele. Máma, táta a sestra. Matka držela tác s jídlem. Zřejmě moje snídaně do postele. "Já mám dneska narozeniny?" zeptala jsem se rozespale, posadila se na posteli. "Dnes je to dvacet let co tě tu máme." řekl taťka. "Aha, tak děkuju za snídani." podala mi mamka ten tác a já se pustila do jídla. "Až se převlékneš přijď za nám do obývacího pokoje." řekla mamka.

Dojedla jsem, vyskočila z postele a oblékla si něco slušnějšího na sebe. Sešla jsem schody a v obýváku byly balónky a nápis: Všechno nejlepší k dvacetinám Beky! "Děkuju moc!" řekla jsem a objala všechny přítomné. Protože se tam sešly snad všechny nejbližší příbuzní. Povídali jsme si a jedli všechno co bylo na stole. Pak se sfoukli svíčky a pokračovalo se v debatách. A udělala se ještě hromadná fotka na památku. Odpoledne mám oslavu s kamarádkama. Budeme to slavit v nějakým baru. Vtipné na tom je že tu oslavu ale nepořádám já ale uspořádala ji Niki, moje nejlepší kamarádka. Známe se už víc jak deset let. A nedám na ni dopustit. Rozloučila jsem se s zbytkem příbuzných co u nás zůstávají do zítra. Trochu jsem se přelíčila a převlékla se do jiných šatů. 

"Oslavenkyně dorazila!" přivítala mě mezi dveřmi Niki. Usmála jsem se a objala ji. Rozhlédla jsem se po místnosti. Bylo tady už celkem dost lidí. Počkat co? On je tu i Petr? "Niki... ty si pozvala i Petra?" podívala se na mě nechápavě, z mého hlasu totiž vyzněl jaká si nechuť se s ním dneska setkat. "Jo, já myslela že se bavíte." řekla trochu zklamaně. "Jo bavíme, ale vždyť víš že ho miluju a.." "Ahoj děvčata." vyrušil nás mužsky hlas. Otočila jsem se a... on stál přímo za mnou a kouzelně se usmíval. "Všechno nejlepší!" řekl a potřásl mi s rukou. "Děkuju." řekla jsem a připitoměle se usmála. Pak jsem šla pozdaravit všechny co přišli. Sedla jsem si do rohu a objednala si nějaký alkohol.

Dopíjela jsem skleničku a uslyšela jsem jeho hlas. "Můžu si přisednout." nic jsem neřekla jenom zakývala hlavou na náznak ano. Sedl si a objednal nám pití. "Dneska ti to vážně sluší." A tak jsme tam spolu seděli a popíjeli jsme. Jedna sklenička alkoholu za druhou. Až jsem se z toho pozvracela. Petr mě doprovodil na záchod a držel mi vlasy. A protože jsem byla nepříčetná a moc si nepamatuju co jsem mu řekla ale myslím že to bylo něco ve stylu: "Víš.. Péťo, já tě ... miluju. A chci to s tebou! Teď a tady." a dál už si to nepamatuju....

Ráno jsem se vzbudila a Petr ležel vedle mě. "Moje hlava." bylo první co jsem dokázala říct a tím jsem i vzbudila spícího Petra vedle mě. Byl jenom přikrytý bundou. Vyděšeně jsem se podívala kolem sebe a na sebe. Měla jsem na sobě jenom jeho košili. Pane bože! My jsme spolu spali?! "Dobré ráno." řekl ospale Petr a dal mi pusu. "My... dva jsme... včera... ehm.. to?" nedokázala jsem se lépe vyjádřit. Nic neřekl, jen se usmál a zakýval hlavou. Rychlostí blesku jsem posbírala všechno svoje oblečení a rychle se oblékla. "To není pravda! To... já... promiň." vykoktala jsem, slzy se mi nahrnuly do očí a já se rozběhla domů. "Rebeko! Počkej!" křičel za mnou ale já ho neposlechla a běžela dál. Doběhla jsem domů a zabouchla za sebou dveře.

*O dva měsíce později*

Už dlouho jsem to nedostala... možná bych si měla udělat test. A tak jsem se oblékla vzala si boty a šla do lékárny. Koupila jsem si pro jistotu tři. Přišla jsem domů, zalezla si do koupelny a zamkla se. Rozbalila jsem ten první a postupovala podle návodu uvedený na krabičce. Vyšel mi negativní, ale ty zbylí byly pozitivní... málem to se mnou švihlo... já čekám dítě s Petrem Lexou? S mým kamarádem kterého považuji spíš za bratra? No to je v... Jak mu to asi mám jako říct co mám dělat... vzít si to nenechám, Petra miluju a on už dlouho mluvil o tom že by si chtěl založit rodinu. A teď má příležitost. Došla jsem to oznámit i mámě s tátou byli z počátku vyděšení ale nakonec mě i podpořili. Vzala jsem tedy do ruky telefon a vytočila Petrovo číslo. "Ahoj, co potřebuješ?" zeptal se mile, a znělo to že je rád že jsem mu zavolala. "Ahoj, nemáš dneska chvilku čas?" zeptala jsem se ho mile i když jsem byla nervózní. "Na tebe si čas najdu. Přijdu k vám tak kolem druhý jo?" řekl. "Budu se těšit. Tak zatím!" a ukončila jsem hovor. 

Zazvonil zvonek a já šla radostně otevřít. Ve dveřích stál s úsměvem od ucha k uchu Petr. "Pojď dál." vešel. "Půjdeme hned ke mě do pokoje." řekla jsem a šla nahoru po schodech a Petr mě Držel za ruku a šel se mnou. Zavřela jsem dveře. "Bylo by lepší kdybychom se posadili." zvážněla jsem, pustila mu ruku a znervózněla ještě víc a Petr na mě koukal tázavým pohledem. Ale poslechl mě a sedl si. "Nejprve bych se ti chtěla k něčemu přiznat..." odmlčela jsem se a přesunula jsem svůj pohled z podlahy na něj. Byl vyděšený a tak jsem se zase rychle podívala jinam a pokračovala. "Už dlouho k tobě cítím něco víc... a..." přerušil mě tím že mi zvedl hlavu a přisál se mi na rty. Nečekala jsem to... ale po chvilce mi to došlo a spolupracovala jsem. Po chvilce jsem se odtrhla. "Pamatuješ si něco z té mé narozeninové párty?" zeptala jsem se. "Nó... hodně jsme spolu pili, ty jsi se pak pozvracela a pak... mezi náma došlo k... no však asi víš." řekl a podíval se provinile do země. "Tak já už to dva měsíce nedostala a..." podíval se na mě pohledem plným hrůzy. "Snad nejsi..." neřekla jsem nic... jenom jsem sklopila hlavu a podívala se do země. "To ne... já nechci... teda chci... ale plánovaně." prudce vstal. "Petře? Snad nechceš... abych si to nechala vzít?" postavila jsem se taky. "No to víš že chci!" křikl... "Teda... promiň. Ale já a ty... jsi spíš jako má sestra. Chápej... já prostě nemůžu." řekl... podlomili se mi kolena a málem jsem spadla... ještě že za mnou byla postel. "Petře to snad nemyslíš vážně? Já chápu byly jsme oba na mol.... ale nemůžeš po mě chtít abych si to nechala vzít..." zakňučela jsem. "Pro mě za mě si to nech." řekl hnusně. Pozvedla jsem hlavu a dívala jsem se mu zničeně do očí. "Ale mě z toho vynech." řekl. Odešel a při odchodu práskl dveřmi. "Petře!" křikla jsem a chtěla jsem běžet za ním... jenže už byl pryč. Sesypala jsem se... vše jsem řekla mámě a tátovi. "V žádném případě si to nesmíš nechat vzít. Byla by to škoda. Počkej je to pro něj šok... třeba mu to dojde a bude to dobré." řekla matka. "Tohle ale dobrý nebude." pomyslela jsem si. 


Tento námět mi poskytla jedna moje dobrá kamarádka! Za což ji móc děkuju! :3 Co k tomu víc napsat... :D

*Klér

TěhotnáPřečti si tento příběh ZDARMA!