Poslední

Zelené barety

Obrnění vojenské auto se řítilo po vyprahlé cestě. Na její kůži dopadaly paprsky slunečního světla a její pihy byli díky nim viditelnější než kdy dřív. Z rádia se s občasným zašumněním ozývala píseň Mad World. „No tak, Anabeth. Nechceš si zahrát alespoň jednou?"Jimmy se otočil na sedadle spolujezdce a vyzývavě na ni zamrkal. Anabeth se zasmála a zakroutila hlavou. Jejich sprostou verzi slovního fotbalu by nikdy nehrála. Auto dál skákalo po prašné vozovce a ještě víc vířilo prach, který jim dosedal na kůži jako těžký závoj. Anabeth cítila jak to s celým jejím tělem hodilo. Vojenské auto se přetočilo na střechu a s skřípáním kovu doklouzalo o několik metrů dál. Nyní se odevšad ozývala střelba nepřátelských zbraní. Z obrněného vozu, který jel za nimi vyskákali vojáci a začali opětovat palbu zcela nemilosrdně stejně jako nepřátelé. Anabeth se s přidušeným zakašláním probudila když ji jeden z vojáků vytahoval a pokládal k její jednotce. Všichni leželi zcela nehybně. Anabeth neslyšela nic než šum. Za to mohl mohutný výbuch, který odhodil jejich vůz plný vojáků její jednotky. Celé tělo měla v ohni. Cítila každou popáleninu na její kůži a jak se jí na rány snáší prach. I přes svá zranění uchopila zbraň a skryla se za autem. Bojeschopní vojáci vykřikovali povely do vysílaček a stříleli na skrytý cíl. Zazněl rozkaz, který Anabeth slyšela i přes slábnoucí šum v jejích uších. Muži vyrazili do boje s plány v hlavách a zbraních v rukách. Anabeth ani na vteřinu nezaváhala a vrhla se do boje také. Než se kdokoli dostal dál od auta hořící nádrž explodovala.

S trhnutím otevřela oči a prudce se posadila. Cítila jak jí pot stéká všude po těle. Bylo to tu znovu. V nemocničním pokoji vládlo ještě šero zimního rána. Z vedlejší postele se ozývalo klidné oddechování s občasným zamlaskáním. V mysli se jí vyjasnilo a vzpomínky se jí vrátily. Je na psychiatrickém oddělení v nemocnici v Anaheim v Kalifornii. Už jsou to dva měsíce od té doby, kdy se stala ta tragédie. Ví, že je poslední. Nikdo s nich nepřežil. Jen ona. Ošila se když si vzpomněla na ošklivé jizvy na těle od popálenin a řezných ran. Rozdrcenou levou ruku má ještě stále uvězněnou v sádře. Pomalu vstala a stoupla si k chladnému sklu okna. Měsíční záře se jí odrážela v modrých očích jako v zrcadle. Naléhavě si představovala zimní vítr jak jí čechrá divoké vlasy, a jak se jí ježí chloupky na zátylku, ale očividně se lékaři domnívají, že je veřejnosti nebezpečná a začne lidem podřezávat krky když se vrátila od Zelených baretů jako poslední z jednotky. Vrátila se zpět k tvrdé nemocniční posteli a v hlavě se jí pořád přehrávalo jen to jedno slovo. Poslední.