The Walking Dead | The Beginning

Kapitola 2. Nevěřím

Ráno jsme museli poměrně zpěchat, ale i tak jsem si našla čas smotat si vlasy do pleteného copu. Moje vlasy jsou kaštanově hnědé a velice nepoddajné. Bohužel jsem zjistila, že svůj svetr, který mám ze všeho oblečení nejraději, jsem nechala u pěstounů. Vzala jsem si proto velice neochotně jiný a brala schody z bytu po dvou, jelikož jsme měli velké zpoždění. Ovšem kdyby nebylo té bouračky, byli bychom to možná ještě stihly.

Seděla jsem ve třídě a všude kolem běhaly noc mile vypadající děti. Chtěla jsem se někomu představit, ale hrozně jsem se styděla. Na vzdory mému modlení jsem hned první hodinu na vyvolání učitelky musela o sobě něco říct. Nečekala jsem, že by to mohlo pomoct mému uvedení, ale po první hodině ke mě přišla holčina jménem June a povídali jsme si o fotbalu. Zmiňovala jsem se o něm, protože jsem ho hrávala a June ho očividně hraje a moc jí baví.

Mike pomáhal v té zničené laborce obnovovat zápisky a taky uklízet. Ne že by neměl rád svoji práci, ale byl s toho tak unavený, že musel na vzduch. Vyšel zadním vchodem na menší parkoviště a sedl si na schody a unaveně vydechoval. Měl pocit že tam není sám. Rozhlížel se kolem ale nikoho neviděl. Zaslechl něco jako šoupání botama. Klekl si na kolema vedle auta a koukal mezerou pod ním. Vypadalo to, jako někdo, kdo se vrací opilý po párty v kostýmech domů. Mike se zase postavil a chvíli sledoval postavu jak se šourá pryč. Stále měl ale divný pocit. Z toho zaujatí si nevšiml díry v asfaltu a zakopl. Vydal že sebe tichý výkřik, ale i ten stačil pro upoutání pozornosti. Postava se zastavila a otáčela se směrem k Mikovi. To opravdu nebyl kostým. Ze stavby těla bylo jasné že je to žena. Měla světlou nepřirozenou kůži, roztrhané šaty a bílé oči s prázdným výrazem. Na co nešlo zapomenout byla její ústa, měla je celé od krve a vycházely z nich zvuky, při kterých tuhla krev v žilách. Mike se ze strachu neuměl ani zvednout. To stvoření se k němu nebezpečně blížilo. Mikovy nezbývalo nic jiného než křičet. Naštěstí od té nehody okolí hlídají ozbrojení policisté. Mohu vám říct, že ti chlapi mohli být cvičení na spoustu věcí, ale na toto připraveni nebyli. Začalo se střílet, ale jakoby to nešlo zastavit. Až jedná z kulek zasáhla to stvoření do hlavy a ono se to skácelo k zemi. Muselo se vše odklidit. Vláda si nemohla dovolit, aby se veřejnost dozvěděla nějakou znepokojivou zprávu o živých mrtvých. Mike zatím vydechoval opřený o stěnu, zatímco se ven seběhlo pár pracovníků i přes to, že při zásahu byly použity tlumiče. Vedení laboratoře rozhodlo na základě výpovědi Mikea, že tělo neidentifikovaného stvoření bude použito jako výzkumný objekt. Pověřili tím jen několik lidí včetně, Mikea, plus čtyři další. Výzkum trval několik dní. Za tu dobu se toho moc nezjistilo, jen to že objeť neznámé bakterie je v pokročilém rozkladu, tudíš musí být po smrti. Po útoku na Mika situace ve městě zhoršovala vesmírnou rychlosti. Tyto incidenty přibývaly a lidé začali být znepokojení. Jedni kupovali zásoby, jelikož se domnívali, že je konec světa a druzí odjížděli pryč z města. Byli i tací, kteří vymýšleli konspirační teorie a uspořádávali protesty. Ale čím víc protestů, tím víc útoku. Do města byla proto povolána armáda.

Mike ani já jsme už nejezdili do práce ani do školy. Společnost se zhroutila. Lidé byli nuceni z hladovění, nebo jen ze strachu přebýhat ulice, po kterých se pohybovali mrtváci, do oplocených karantén. Ty sloužily jako nemocnice, jídelna a ukrýt. Byli jsme v našem bytě, měli jsme zásoby a zamykali jsme se tam, ale nikdo z nás si nepřipadal v bezpečí.

Nevyšli jsme ven pár dnů. Častokrát jsem si krátila dlouhou chvíli tím, že jsem se koukala z okna. Neměla jsem to dělat. Viděla jsem všechnu tu hrůzu, ty útoky mrtvých na bezbrané lidi, co tady ještě zůstali, zbylé vojáky, co neváhali zastřelit toho, kdo se jim vspýral. Pomalu jsem den co den sledovala, jak Atlanta padá.

Mikovy došla trpělivost. Už se několikrát zmínil o odchodu z Atlanty a dnes přišel ten den. U našeho vchodu ve dne v noci jsou mrtví. Bouchaj do dveří, vrčí a chtějí nás dostat. Ale dnes tam nic není a to je naše příležitost. ,,Budeme potřebovat zbraně. Vím o jednom obchodu, je blízko. A musíme se držet spolu." Mike ještě zdůrazňoval nejdůležitější, než jsme se vydali ven do světa mrtvých. ,,Na, Vem si to." Tommy mi podal jeho nůž. ,,Ne." Zadržel ho Mike. ,,Bude ho potřebovat, je to pro všechny případy." Mike dost neochotně stáhl ruku a nasadil si na záda batoh. ,,Jdem." vydechl a otevřel dveře. Na chodbě nebyl žádný mrtvý, ale byl tam hrozný nepořádek a až pak jsem si všimla naší sousedky na schodech. Byla mrtvá a ožraná od těch stvůr. Zabořila jsem svůj slzavý obličej do Mikovy bundy a chytila se ho za ruku. Po schodech jsme šli jako myšky. Vchodové dveře byly do korán otevřené, naštěstí na ulici bylo prázdno. Vydali jsme se podél stěny budovy k obchodu. Mike šel první, pak já a za mnou Tommy. Všude bylo ticho jako před bouří, bylo to strašidelné ticho, které se kradlo do mozku a umocňovalo pocit nebezpečí. Koukali jsme se za každý roh, do každé uličky. Měli jsme strach se pořádně nadechnout, aby nás neslyšeli. Obchody a domy kolem měli vybitá okna, všude byli nějaké odpadky, značky pro karantény, nebo uzavírky, tanky, mrtvá těla.

,,Pomoc!!! Pomozte mi! Bože! Aaaaggghrr!" z domu přes ulici vyběhla žena a za ní hned tři mrtví. Vrhli se na ni a pokousal ji, strhli ji na zem. Šli jsme dál, nemohli jsme jí pomoct, nebo jsme nechtěli, byli jsme všichni moc vyděšení na hrdinské činy. Z toho rozptýlení jsme se zapomněli koukat za roh a překvapilo nás celé stádo mrtvých, co se plížilo za křikem ženy. ,,Utíkejte! Tudy!" křikl Mike, popadl mě do náruče a Tommy se dal za námi.

Vběhli jsme do otevřených dveří. Mike mě položil na zem a rychle před dveře převrátil skříň, co stála vedle. ,,Skloňte se!" šeptl a dřepl si pod okno. Rychle jsem si sedla vedle a vytáhla si nůž. Svírala jsem ho nejpevněji, jak jsem dovedla. Ti mrtví se plahočili kolem obchůdku, kde jsme se schovávali. Naráželi do skříně a do zabarikádovaných oken, Vrčeli a skučeli. Pevně jsem zavřela oči a čekala až to skončí, až ten zlý sen přestane, až se probudím. Mrtví si nás nevšimli a pokračovali dál. Vrčení se vzdalovalo a my mohli vylézt. Chtěla jsem tam zůstat, schoulit se tam do klubíčka a čekat na zázrak, ale museli jsme jít. ,,Obchod je tudy." šeptl Mike a ukázal přes cestu. Přeběhli jsme ji, ale další stádo na nás čekalo hned před tím obchodem. Bylo jich sice míň, než těch před tím, ale byli přes celou ulici a jediná cesta byla zpět. Bez zbytečných slov jsme utíkali zpátky, ale cestu dál nám blokovalo to druhé, větší stádo. ,,Do té budovy!" ukázal Tommy na blízký panelák.

Byli za námi celou dobu do schodů, skoro nás stáhli dolů. Dostali jsme se do místnosti a zavřeli za sebou dveře.
Tommy je držel a Mike se pokoušel dostat ven dalšími dveřmi. Tommy ale nebyl dost silný. Mrtvák se dostal do štěrbiny ve dveřích a Tommyho kousl do ramene, ten vykřikl děsnou bolestí. Další ho kousl do ruky, kterou se dveře pokoušel znovu zavřít. Ta bolest se ho zmocňovala a silně krvácel. ,,Běžte já je zdržím!!!" křičel. Mikovy se podařilo rozbít dveře. ,,No tak běžte!!!" křičel stále naléhavěji. ,,Pojď s námi! Nenechám tě tu!" bránil se Mike. ,,Nemůžu jít. Tak BĚŽTE!" Mike mě popad a oba jsme s brekem utíkali. Při běhu jsem ještě poslouchala Tommyho pomalu utichající křik.

Nejspíš jsme se stratili. Zase jsme vběhli do tentokrát menší místnosti a zavřeli dveře. Byli jsme vysoko, výskok byl vyloučen a z místnosti vedli jen jedny dveře a to do jisté smrti. Mrtváci byli u nás. Byl konec, jsme v pasti. Mike si přede mě klekl a chytl mě za rameno. V ruce držel naší jedinou pistoly od Tommyho, co mu dal před pár dny a po tváři mu stékali slzy. Já taky brečela. Pochopila jsem, co chce udělat. Nebyla jiná možnost. Sedli jsme si a obímali se a já jsem ucítila na své hlavě ledovou hlaveň pistole. ,,Odpusť Elli. Miluju tě."