Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola čtyřiadvacátá - Nemrtví

Voldemortova moc sílila, počet jeho stoupenců byl den ode dne vyšší a vyšší. Dostával jednu dobrou zprávu za druhou, a proto měl důvod k oslavám. Spokojeně se uvelebil v křesle a pokynul Pettigrewovi, aby mu dolil číši. Peter nalil roztřesenou rukou víno až po okraj a trochu mu ukáplo na Voldemortův hřbet ruky.

„Červíčku, jak můžeš být tak neschopný!" rozkřikl se Pán zla.

„Pro-promiňte," vykoktal ze sebe Pettirgew, „omlouvám se, nezlobte se." Nešikovně se snažil ubrouskem kapičku vysušit.

„Nech toho," ohnal se po něm Voldemort pohoršeně a usrkl vína. Červíček stál nehybně vedle křesla a čekal, až mu bude povoleno odejít, ale Voldemort zjevně jeho přítomnost nebral na vědomí. Popíjel a zamyšleně vyhlížel z okna.

„Kde je Táňa?" zeptal se tak náhle, až sebou Červíček vyděšeně škubl.

„Na lovu, pane," vyhrkl. „je pátek, říkal jste, že vždycky v pátek..."

„Ano, ano," přerušil ho podrážděně. „Kolik zbývá času do příjezdu našich hostů?"

„Sotva pár minut, podle Severusových zpráv."

„Výborně," pokýval hlavou a tentokrát si dolil víno sám. „Sežeň Táňu, ať po lovu přijde sem za mnou. A pošli pro Viktora, potřebuju ho tady."

„Jistě," souhlasil a spěšně opustil místnost.

Na pár okamžiků Pán zla osaměl. Z myšlenek ho vyrušilo sebejisté zaklepání.

„Pojď dál, chlapče," vyzval příchozího.

Viktor vešel do místnosti s kamennou tváří. Vlasy měl učesané dozadu a jeho tvář tak nabyla staršího dojmu. Vyčkával zahalený ve smrtijedském plášti u dveří, než dostane povolení posadit se.

„Posaď se," vybídl ho Voldemort a nalil jednu čísi vína i pro něj.

„Děkuji, můj pane," sklonil Viktor poslušně hlavu.

„Naši hosté jsou tu každou chvíli," začal a pozoroval mladíkovu sebejistou tvář, „chtěl jsem po tobě malou laskavost."

Ano, Voldemort nikdy nežádá o pomoc, je rozkazem mu poskytnout své služby.

„Žádejte o cokoliv," ujistil ho.

„Protože jsi strávil nějaký čas s jejich druhem, znáš všechny zvyky a tak kolem. Víš, co potřebují, co očekávají a dokážeš předvídat jejich chování. Navíc mluvíš dokonale rumunsky i rusky. Jsi prostě ideální člověk, který mi bude nápomocen při vyjednávání s nimi."

Chvíli počkal, aby si nechal projít jeho slova hlavou. Viktora mu před pár týdny poslal Severus. Byl pro něj jako dar z nebe, okamžitě si ho i přes jeho mladý věk oblíbil a zasvěcoval ho do některých plánů. Viděl v něm slibnou budoucnost, i když nebyl čistokrevný kouzelník. Viktor byl tichý a pilný žák. Ochotně svému Pánovi sloužil, i když musel vědět, že jak má malou naději, že by někdy mohl nosit Znamení. O to víc si jeho služeb cenil.

„Budu tě potřebovat po celou dobu, co tu bude Ivan se svými lidmi pobývat," pokračoval. „Doufám, že mi pomůžeš zmenšit bariéru, která mezi kouzelníky a upíry stojí. Možná tě nechám spolupodílet se na celé akci a za úspěšné splnění by tě samozřejmě čekala odměna." Tím myslel, že by byl přeci jen ochoten udělit výjimku a přijmout ho mezi Smrtijedy.

„To je lákavá nabídka," souhlasil, „samozřejmě přijímám."

„To jsem rád," přikývl Voldemort a symbolicky si s ním připil.