Lektvarová dívka

1. kapitola - První cesta vlakem

"Já to nechápu," prohlásila Natalie. "Ty jsi dostala novou práci, ale proč se musím stěhovat i já? Vždyť jsem stejně celý rok ve škole."

"Protože tě chci mít pod dohledem," odpověděla jí Jessica, která jí už čtrnáct let vychovává.

"Jestli narážíš na to podmínečné vyloučení, tak za to vážně nemůžu. Může za to ten učitel. Neměl nám vykládat, že rozdrcený měsíční kámen posiluje účinky Zmenšovacího roztoku."

Jessica obrátila oči v sloup a podívala se z okna vlaku.

"Proč jsem musela změnit školu?" nenechala se odbýt Natalie. "Tam jsem měla kamarády."

"Nikdo neříká, že je nebudeš mít i tady."

"Jenže to bude divný. Všichni už mají svoje kamarády, svoje party. Hodně toho zažili a pak se tu objevím já. Nováček."

"Natalie," otočila se k ní Jessica. "Nemyslím si, že by ses nedokázala začlenit do kolektivu."

"A víš, že máš pravdu?" potvrdila jí Natalie její domněnku. Vstala ze sedadla a přešla ke dveřím kupé. "Jdu se začleňovat do kolektivu," oznámila chladně Nathalie a zavřela za sebou dveře.

Jessica si znovu povzdechla. Znovu se zadívala ven z okna. Myslela na Natalii a její matku. Před dvěma týdny bylo Natalii čtrnáct let. Zároveň to bylo i přesně čtrnáct let, co s ní Jessica opustila tuhle zemi na přání Nataliiny matky. A teď po čtrnácti letech se Jessica i Nathalie vrací zpátky do své rodné země. Sedí ve vlaku, který jednu z nich veze do nové práce a druhou z nich do nové školy.

Natalie mezitím procházela uličkou. Byla naštvaná, ačkoliv to na ní nebylo poznat. Dokázala nasadit kamenný výraz a tvářit se chladně, že nikdo nemohl poznat, co si myslí. Její dřívější škola nebyla úplně dokonalá. Nesnášela svoje učitele pro jejich neschopnost a nebála se je opravovat. To byl důvod, proč tam měla spoustu problémů. Zároveň to byl i důvod, proč neměla moc kamarádů. Všichni si o ní mysleli, že je šprtka. Z jistého úhlu pohledu měli pravdu, ale Natalie na to měla trochu jiný názor. Prostě jen měla ráda některé předměty a zajímala se o ně. Neměla by být proto naštvaná, že se té školy zbavila. Ale jí to vadilo, protože neměla ráda změny.

A tak nyní procházela uličkou a snažila se najít kupé, kde by bylo ještě nějaké volné místo. Zdálo se, že se proti ní snad všichni domluvili, protože byly všechny zaplněné. Nakonec se jí podařilo najít jedno kupé, které ještě nebylo plné. Seděli tam celkem čtyři lidé. Dvě z toho byly holky, jedna se zrzavými vlasy a druhá s blonďatými. Pak tam byli ještě dva kluci. Jeden byl trochu tlustější a držel podivnou rostlinu a ten druhý černovlasý. Sice to vypadalo na trochu divnější společnost, ale pořád něco než nic.

A tak otevřela dveře a zeptala se jich: "Ahoj, mohla bych si k vám přisednout?" Pokusila se přitom o přátelský úsměv, ale asi z toho vznikl jenom úškleb.

Černovlasý kluk zvedl hlavu od Jinotaje, který si před chvílí vypůjčil od Lenky. Podíval se na dívku ve dveřích a na moment se zarazil. Prohlédl si ji. Blonďaté vlasy a zelené oči tolik podobné těm jeho. Nikdy ji tady ještě neviděl. Byla ze stejného ročníku anebo byla mladší? Nedokázal to posoudit. Ale především ho na ní zaráželo to, že se k nim chtěla přidat. Vzhledem k pomluvám, které se o něm v Denním věštci píší, ho nijak nepřekvapilo, když s ním nikdo nechtěl sedět. Cestou sem všichni jeho spolužáci předstírali, že drží místo nějakému kamarádovi. Přesto sem tahle holka klidně přišla, jako kdyby o ničem nevěděla.