For every story tagged #WattPride this month, Wattpad will donate $1 to the ILGA
Pen Your Pride

Kapitola 4.

51 6 0

Čekala jsem, až se objeví. Jako vždy, když jsem byla venku sama, když se nikdo nedíval. Z nebe padaly sněhové vločky, stejně jako před týdnem, kdy jsme se poprvé potkali na mostě. Tentokrát jsem však nechtěla ukončit svůj život. Seděla jsem na lavičce před kostelem a sledovala obrovské hodiny vysoko nad mou hlavou. Ukazovaly dvě hodiny v noci.

V periferním vidění jsem viděla, jak si ke mně někdo přisedl. Ani jsem si jej nemusela prohlédnout, abych poznala, že je to Max. Na tváři se mi objevil smutný úsměv.

„Třikrát ses objevil právě ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřebovala. Už od prvního okamžiku jsem ti věřila, stále ses mi zdál povědomý," shrnula jsem pár z mnoha podivných faktů a pohlédla na něj. „Máš stejnou barvu vlasů i očí. Víš, kolik mi je, aniž bych ti to řekla."

Pomalu jsem natáhla svoji ruku k němu. Nevím, jestli se mi prsty třásly zimou či nervozitou, možná obojím. Těsně nad jeho rukou jsem zaváhala. Avšak nebylo na co víc čekat.

Když jsem očekávala, že ucítím jeho ruku, nic jsem nenahmatala. Moje dlaň projela jeho rukou i stehnem a zastavila se až na lavičce. Jako by tam ani neseděl.

„Nejsi skutečný," konstatovala jsem a samotnou mě překvapilo, jak smutně můj hlas zní. „Vymyslela jsem si tě."

Max přikývl. Stále měl na tváři ten hřejivý úsměv, který mi dodával sílu. Už jsem věděla, proč jsem mu věřila, přestože byl pro mě cizí člověk. Věděla jsem, proč jsem cítila, že ví, čím si procházím. Byl mojí součástí.

„To asi znamená, že jsem blázen," vzlykla jsem a zabořila hlavu do dlaní.

„Nejsi blázen," uklidňoval mě Max, „nebýt toho, možná by sis sáhla na život."

Měl pravdu. Jistěže měl. Jen říkal nahlas to, co jsem věděla. A možná právě proto jsem Maxe stvořila. Aby mi říkal to, co je někde hluboko ve mně a co já sama nedokážu najít.

„Jsem ráda, že jsem tě poznala," pronesla jsem mezi vzlyky.

Tak ráda bych ho objala. Věděla jsem však, že se ho nemůžu dotknout. Není reálný, je to jen halucinace, nehmotná vize jen pro mé oči. Proto jsem jen seděla a vzlykala.

Maxe už jsem nikdy neviděla. Nepotřebovala jsem jeho pomoc. Naučila jsem se se svými problémy vypořádat sama. Přesto jsem věděla, že je stále někde uvnitř mě a konejší mě v těch nejslabších chvilkách, které mám.







Ahoj,
poslední díl této krátké povídky. Doufám, že se vám líbila, budu se těšit na nějakou zpětnou vazbu v komentářích. Třeba se "setkáme" i u jiných textů :)

Stačilo máloPřečti si tento příběh ZDARMA!