Dnes to pro mě byla ta nejdivnější noc. Spala jsem v domě, který ještě skoro vůbec neznám, s člověkem, kterýho vlastně taky vůbec neznám... Co mě na tom ale děsí nejvíc, je, že jsem se z nějakého důvodu nepokusila utéct.

Sejdu do kuchyně, kde na mě už čeká má nová chůva. Je divné mu tak říkat. Pro mě je to prostě jen Harry.
Vezmu si svůj puntíkovaný hrneček s nápisem ''Tittle life'' a udělám si do něj můj oblíbený borůvkový čaj. Harry mě celou dobu pozoruje a jeho oči cítím zabodnuté do svých zad. Po chvíli už to nevydržím a zeptám se:

,,Děje se něco?''

,,Ne, jen-'' odmlčí se. ,,To neřeš!'' Trhne hlavou a zakousne se do připraveného toastu. Nabídne mi taky jeden a já ho vděčně příjmu.

,,Co? Můžeš mi to říct. Jsme teď něco jako... kamarádi?'' Uchechtne se, ale hned zase zvážní. Má divné změny nálad, a to mě uvádí do rozpaků. Bojím se, že bych mohla říct něco špatně.

,,No, jsi hrozně mladá... Mladší než jsem si myslel.'' Poslední slova už zamumlá.

,,Otec ti snad neřekl, kolik mi je?'' otáži se. ,,A navíc, nejsem zase tak malá! Bude mi šestnáct!'' namítnu v obraně.

,,Ne, neřekl. Kdy?'' pohlédne na mě zaujatě a já polknu sousto.

,,No... až v únoru,'' zabrblám sotva srozumitelně.

,,Cože? Vždyť je červen!'' vyjekne a já leknutím nadskočím.

,,Jo, já vím... A v čem ti to vlastně vadí? Vždyť-''

,,V hodně věcech, Claro. V hodně věcech...''

*

Po divném rozhovoru s Harrym jsem se vydala do školy. Konec školního roku mi připomněl, že se blíží prázdniny. Posmutním. Vždycky jsem je trávila s Meisnem a rodiči. Jeli jsme k moři a nebo na chatu.
Tam už asi nikdy nepojedu, protože ji fotr nejspíš prodal. Nenávidím ho za to, jelikož ta chalupa měla být moje. Když jsem byla menší, mamka mi kladla na srdce, abych se o ni po její smrti starala. A teď?! Otec o tom nechce ani slyšet. Já ji ale dostanu zpátky. Stejně je teď ve Skotsku, tak se o tom nemusí dozvědět.

,,Nevíš, kde je tu kancelář ředitele?'' ozve se za mnou nějaký klučičí hlas a já zaklapnu skříňku. Otočím se a pohlédnu do blankytně modrých duhovek, pod kterými se rýsuje zářivě bílý úsměv.

 Otočím se a pohlédnu do blankytně modrých duhovek, pod kterými se rýsuje zářivě bílý úsměv

,,Ale jistě, zavedu tě tam.'' Úsměv mu malinko oplatím, ale jelikož se moc neusmívám, po chvíli mi povadne. Jdeme mlčky po chodbě a vyhýbáme se rozdivočelému davu studentů.

,,Smím se zeptat na jméno?'' Milý hlas mi opět pronikne do ušních bubínku.

,,Jsem Clara, ty?'' Zvednu zrak, abych mu viděla do obličeje.

,,Niall,'' odkašle si. ,,A jsem tu nový,'' uchechtne se.

,,Jo, všimla jsem si.'' Zvednu koutky rtů malinko nahoru.

,,Moc se neusmíváš, co?''

,,Těžká minulost,'' odvětím a zahnu za roh, kde už sídlí dveře ředitele školy. ,,Tak tady to je.'' Namířím prstem na cedulku se jménem a chci odejít, abych se dostala brzo na hodinu.

,,Počkej!'' Jemně mě chytne za ruku. ,,Moc děkuju, Clárko.'' Opět se zazubí a tentokrát mu úsměv plnohodnotně oplatím, protože si zamiluju svou novou přezdívku. ,,To je lepší!'' mrkne a zatáhne za kliku. Slyším už jen, jak slušně zdraví, a pak se opatrně vzdálím do své učebny.

*

Už jsem zmiňovala, jak strašně nerada obědvám ve školní jídelně? Pokud ne, říkám to teď, a pokud ano, je mi líto, že se opakuju.
Zapadnu k zadnímu stolu, kde není moc čumilů, a s ''chutí'' se pustím do jídla. Sním sotva dvě brambory, když mi někdo poklepe na rameno.

,,Můžu?'' optá se známý hlas a já přikývnu. Niall si urovná blonďaté vlasy a doslova se na jídlo vrhne.

,,Tobě to chutná?'' zeptám se krapet znechuceně.

,,Jo, je to bašta oproti tomu, co vaří máma,'' zasměje se a já pobaveně zakroutím hlavou. ,,No vážně! Mamka je příšerná kuchařka! Dokáže mi znechutit i instantní polívku.'' Teď už se s ním dám opravdu do upřímného smíchu.

,,Ty jsi prase!'' mlasknu, když talíř ještě vylíže

,,Ty jsi prase!'' mlasknu, když talíř ještě vylíže. Zachrochtá a já se znovu rozesměju.

,,Sluší ti to víc, když se směješ,'' prohodí a já kývnu na důkaz díku.
Nic víc ze sebe nevypravím. Cítím se malinko provinile, že jsem se tak smála. Musím ale říct, že to po těch skoro třech měsících bylo příjemné odvázání. Konečně se ve mně malinko blýsklo mé pravé já.

*

S Niallem jsme si padli hned do oka a mám radost, že jsem si dokázala během jednoho dne sehnat kamaráda. Je milý a dokáže mě pobavit. Myslím, že nám to přátelství vydrží možná i déle než týden.

Jakmile vejdu do domu, překvapí mě lahodná vůně linoucí se z kuchyně. Jelikož jsem ten humus z jídelny nejedla, začíná mi kručet v břiše, a tak se hladově rozběhnu za vůní. Načapám Harryho s pánvičkou v ruce, jak hází palačinku do vzduchu a je celý od těsta a mouky. Pohlédne na mě a nevinně se zaculí.

,,Dělám palačinky, dáš si?''

To mě dostalo↑↑↑ Harry kuchař😄

To mě dostalo↑↑↑ Harry kuchař😄

My dominant Babysitter - H.S. Přečti si tento příběh ZDARMA!