Kapitola 3.

45 5 0


Dlouho jsem Maxe neviděla. Už tomu bylo týden, co jsme se potkali na hřišti. Hledala jsem ho každý den po škole, ale vypadalo to, jako by chodil ven pouze v noci.

Řekla jsem o něm své kamarádce. Musím je někdy představit. Moje kamarádka o mých problémech sice nic neví, nechci ji tím zatěžovat. Taky má svých problémů, hlavně s láskou, až nad hlavu.

„Takže sis konečně našla kluka?" rýpla si do mě Alice, když jsme se zrovna poflakovaly po zasněženém městě.

„Není to můj kluk," protočila jsem očima, „vždyť jsme se potkali jen dvakrát. Ani neznám jeho příjmení."

„Ne?" podivila se hned. „A přitom o něm tolik básníš."

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Byla jsem ráda, že v ten den zrovna tolik mrzlo, že jsem to mohla svést na počasí.

Ani jednou jsem nad Maxem nepřemýšlela jako nad potenciálním klukem. Asi to bylo tím, že jsem se stále úplně nevzdala Erika. Přestože byl zadaný a já v nitru duše věděla, že je nemožné, abychom kdy byli spolu, nedokázala jsem takto smýšlet o jakémkoli jiném klukovi.

Max se objevil, když mi bylo nejhůř. Zjevil se odnikud, a přestože jsme se setkali jen dvakrát v životě, pomohl mi víc než kdokoli jiný. Kdo ví, kde bych teď byla, kdyby se u mě na mostě neobjevil.


Dorazila jsem domů, spokojená, že jsem opět strávila pěkný den s Alicí. Jenže chodit domů byla chyba. A uvědomila jsem si to až v moment, kdy za mnou přišel otec.

Hned na mě začal chrlit všemožné věci. Jako že se s matkou zase pohádali, že ho kopla do rozkroku a pak vyběhla na ulici a řvala, že ji chce zabít.

Nerozuměla jsem tomu. Proč by to dělala? Ale co jsem nechápala víc, proč mi to říká? Co mu mám na to asi říct? Asi si neuvědomil, jak se mi potom sevře hruď a jak se budu cítit.

Po půl hodině přijela domů matka. Ta ke mně také přišla, s jinou verzí příběhu. Sdělila mi, že se ji otec pokusil uškrtit.

Netušila jsem, co dělat. Ani jsem nedokázala poznat, jak se vlastně cítím. Byla jsem smutná? Naštvaná? Měla jsem strach z toho, která z těch verzí je vlastně pravdivá?

Opět jsem musela opustit dům. Už se stmívalo, ulice byly však stále plné lidí. Potřebovala jsem utéct někam, kde nikdo nebyl. Někam, kde by nebyl nikdo jiný než já... a Max.

Zahlédla jsem ho. Tedy myslela jsem si, že to byl on. Vysoký kluk s šedivým kabátem a tmavými vlasy. Přestože byl ke mně otočen zády, uvědomila jsem si, že to musí být Max.

Viděla jsem ho na konci ulice, jak zabočil za roh. Neváhala jsem a rozběhla se stejným směrem.

Jakmile jsem také zahnula, viděla jsem Maxe, jak kráčí stále dál po chodníku, který navazoval na cyklostezku. V tuto roční dobu po ní nikdo nejezdil, proto na ní nebylo ani živáčka.

Konečně jsem jej doběhla. Udýchaně jsem se opřela o kolena a chvíli se snažila zklidnit svůj tep. Když jsem se opět narovnala, usmívala se na mě milá tvář Maxe.

„Chceš se ke mně připojit?" zeptal se, aniž by na sobě nechal znát jakékoli překvapení, že mě vidí. Jako by očekával, že mě potká.

„Promiň, že tě pořád zatěžuju," omluvila jsem se provinile, ale nedokázala jsem si představit, že bych šla za někým jiným.

„V pořádku," uklidnil mě, „nevadí mi to."

Dali jsme se do chůze a já spustila o tom, co se mi zrovna stalo. Ujasnila jsem si přitom svoje pocity. Cítila jsem zlost vůči svým rodičům. Jak můžou být tak necitliví a zatěžovat svoje dítě takovými věcmi? Něco takového by se od rodičů neměl dozvědět žádný potomek. Nikdy.

„Jsou frustrovaní. Zřejmě ani jedna verze není úplně pravdivá. Chtějí tě poštvat proti tomu druhému," sdělí mi svoji domněnku. „Osmnáct ti bude až za měsíc, takže se o tebe stále ještě zajímá sociálka."

„Asi to tak bude," pokývala jsem hlavou. Pak jsem si ale něco uvědomila. „Počkej, jak víš, že mi je-"

Než jsem se stihla zeptat, za zády se mi ozval povědomý hlas: „Čau Lauro! Měla jsi mi napsat, šla bych ven s tebou."

Byla to Alice, která nás doběhla. Konečně jsem jí mohla představit Maxe...

Slova se mi zasekla v krku. Nechápala jsem, jak je to možné. Kam zmizel? Ještě před chvílí stál vedle mě. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, Max však nikde.

„Jsi v pohodě?" zeptala se Alice ustaraně.

„Kam šel?" řekla jsem spíš pro sebe a stále se rozhlížela po okolí.

„Kdo?" nechápala moje kamarádka. „Jsi na vycházce se psem?"

V tu chvíli mi to došlo, přestože jsem tomujen stěží věřila.    





Ahoj,
už se dostáváme do finále, v následujících pár dnech by měla vyjít poslední kapitola.
Co na to říkáte? Jak byste se zachovali vy, kdyby vám něco takového sdělili vlastní rodiče a třeba neměli nikoho, ke komu byste si mohli přijít pro radu? Dokážete si něco takového vůbec představit?

Stačilo máloPřečti si tento příběh ZDARMA!