Kapitola 2.

60 6 0

Vzpomínky na zvláštní zážitek včerejší noci mi problikávaly v hlavě celý následující den. Díky Maxovi jsem se šťastně usmívala, přestože bylo všechno opět proti mně.

Pak však přišel večer. Naše rodina nikdy nepořádala takové ty rodinné porady, nebo jak tomu lidé říkají. Vždyť my spolu trávili čas snad jen na Vánoce. Ale ten večer mě máma zavolala do obýváku, kde se pomalu sešli všichni členové rodiny.

V ten den jsem se dozvěděla, naprosto přímo a bez okolků, po roce nekončících hádek, že se moji rodiče rozvádí.

Jakmile naše malá porada skončila, nedokázala jsem strávit v tom domě ani minutu navíc. Hodila jsem na sebe svůj teplý kabát, ani jsem si nezašněrovala boty, nerozpustila si hnědé vlasy z trapného domácího drdolu. Prostě jsem vyběhla ven.

Ani jsem nevěděla, kam mám namířeno. Nakonec jsem skončila na dětském hřišti, téměř na druhé straně města od mého domu. Sedla jsem si na jednu z houpaček a sledovala špičky svých bot pokryté sněhem.

Nesněžilo, naopak nebe bylo bez jediného mráčku a hvězdy jasně zářily. Dokonce ani nefoukalo, nic se nehýbalo. Ticho, jako bych byla jediná živá bytost ve městě.

Cítila jsem, jak mě na tvářích štípou zamrzající slzy. Do té doby jsem si ani neuvědomovala, že brečím. Bylo mi to však jedno. Bylo mi jedno, že se moje tělo klepe zimou a drkotám zuby. Že večer sedím sama na dětském hřišti a že by mě někdo jednoduše mohl někam odvléct. Nebo že mám zítra školu. Moje mysl všechno ostatní vytěsnila, myslela jsem jen na ta slova. „Rozvádíme se."

Už dlouho se hádali. Možná to bylo to nejlepší řešení. Proč by spolu měli zůstávat, když se nenáviděli? Kvůli svým třem dětem? Já se sestrou jsme byly už dospělé, bratr... No, stejně to vždy byl maminčin mazánek a oblíbenec.

Bolela mě hruď. Tak moc, až mi bylo těžké dýchat. Jako bych byla mezi zdmi, které se k sobě pomalu přibližovaly a drtily moje tělo.

„Zase moc myšlenek?" promluvil někdo vedle mě.

Neslyšela jsem nikoho přicházet, proto jsem leknutím téměř nadskočila. Když moje ubrečené oči spatřily ty Maxovy, téměř na chlup stejné barvy jako ty mé, zalil mě pocit úlevy. Ani nevím proč, toho kluka jsem viděla podruhé za svůj život, a přestože mi byl něčím povědomí, neměla jsem ve zvyku důvěřovat lidem, o kterých toho nevím dost.

Skryla jsem svůj obličej do rukávu kabátu a utřela si slzy, přestože už bylo pozdě zakrýt svůj pláč. Max se posadil na vedlejší houpačku a mlčel, zřejmě čekal na moji odpověď.

„Dneska jsem se dozvěděla pár nemilých věcí," promluvila jsem konečně. Zahnala jsem slzy, které se mi opět hrnuly do očí, když jsem si rodinnou konverzaci znovu vybavila.

„Možná se ti uleví, když si o tom s někým promluvíš," pobídl mě nenuceně. „Jsem dobrý posluchač."

Nad jeho nabídkou jsem se zamyslela jen na chvíli. Chtěla jsem to dostat ven a chtěla jsem, aby to slyšel on. Nevěděla jsem, odkud se ten kluk vzal, znala jsem jen jeho křestní jméno. A možná to bylo dobře. Neznali jsme se natolik dobře, aby chtěl jakkoli využít mé slabosti a nějakým způsobem mi ublížit.

Začala jsem nejčerstvějším a snad i nejbolestivějším tématem, a tím byla rodina. Pověděla jsem mu vše, od hádek, přes otcovu milenku a následné rozhodnutí o rozvodu. Při vyprávění jsem s pláčem nedokázala bojovat.

Jen seděl a poslouchal mě. Byla jsem za to nesmírně ráda. Nelitoval mě, ale cítila jsem, že se mnou soucítí. Jako bychom byli naladěni na stejnou vlnu a všechny naše pocity byly totožné.

Jakmile jsem dokončila svůj příběh, chvíli mezi námi zavládlo ticho. Max zřejmě přemýšlel, co říct. Nečekala jsem na žádnou radu, byla jsem ráda, že mě vyslechl. Ulevilo se mi.

„Možná je to tak lepší. Raději aby se rozvedli, než aby se věčně hádali," pronesl nakonec vážným hlasem. „Kdo ví, k čemu by to později mohlo zajít."

„Jo," přitakala jsem, „tohle mě taky později napadlo."

„Chceš mi říct ještě něco?" zajímal se a povzbudivě se na mě usmál.

Jen jsem sklesle pokývala hlavou. Přála bych si, aby rodina byla to jediné, co mě trápí.

Pověděla jsem mu i o škole, o tom, jak nevím, kam chci, nebo že cítím, že se na vysokou školu dostanu, jen pokud budu mít z pekla štěstí. A i kdyby, přijdou první zkoušky a vyhodí mě.

Snad jako každý holka mám problémy v lásce. Proto jsem se Maxovi taky svěřila o svém dlouholetém zalíbení do kluka, který si před pár týdny našel přítelkyni. Jak jsem stále jen kamarádka, o které ani neví, že by jej mohla mít ráda. A ani neví, jak ho ta holka mění. Nevidí to. Od doby, co jsou spolu, se chová jinak. Už není takový, jaký bývat. Není to ten, do kterého jsem se zamilovala.

„Chápu to. Kdybych byla na jeho místě, taky bych si nevybrala sebe," pronesla jsem zasmušile.

„Nevybral si tě, protože pro něho nejsi ta pravá," řekl Max.

Nechytala jsem se. Jakým způsobem mi touto větou chtěl pomoct?

„Jen by ti bránil v tom, abys toho pravého našla," vysvětlil.

Nechtěně jsem se usmála. Opět to dokázal. Vykouzlil mi na tváři úsměv v době, kdy bych nejraději nežila. Nechápala jsem, jak je schopný něčeho, co nedokáží ani mí nejbližší přátelé.

„To dává smysl," uznala jsem, „zase máš pravdu."

„Jsem rád, že se cítíš líp," řekl spokojeně a zvedl se z houpačky.

„Ty mi nechceš říct o svých problémech?" zeptala jsem se a také se postavila.

Pohlédl na mě s klidným a přívětivým výrazem ve tváři. „Jsi moc milá. Měla bys jít domů, aby ses nenachladila," pousmál se a rozloučil se jen mávnutím ruky.

Sledovala jeho záda, jak se ode mě vzdalují, dokud nezmizel za rohem paneláku. Ani jednou se neotočil. Po minutě čekání jsem se také vydala domů.






Ahoj,
jsme v půlce povídky, další díl vyjde tak za dva, tři dny, pokud ho nezapomenu vydat. Ale to se snad nestane. Jako vždy, budu ráda za každý názor na tento příběh, třeba mi můžete do komentářů napsat, jak si myslíte, že to dopadne.

Stačilo máloPřečti si tento příběh ZDARMA!