Kapitola 1.

121 14 3

Už jsem toho měla dost. Dost toho všeho, co se v mém životě odehrávalo. Všechno se mi hroutilo pod rukama, a i přes veškeré mé snahy jsem tomu nedokázala zabránit.

Stála jsem na mostě a opírala se o zábradlí. Zírala jsem na pomalu tekoucí řeku, do které se snášely sněhové vločky. Od úst mi stoupala pára, možná bych se i klepala zimou, kdybych nebyla natolik ponořena ve svých myšlenkách. Za mými zády občas projelo auto, přestože kostelní zvony již dávno odbyly půlnoc.

Nemohla jsem spát, proto jsem se vydala ven. Uplynulý den byl nesnesitelný, už od rána jsem litovala, že jsem vůbec vstala. Matka na mě opět křičela, ani nevím proč. Vždy si najde důvod, ať už je sebevíc zanedbatelný. Mám pocit, že si na mně vybíjí svoji frustraci. Nemám jí to za zlé, jsem poslušný obětní beránek.

Škola mě ničí. Každým rokem jsem se cítila hůř a hůř, maturitní ročník se na mě podepisuje ze všeho nejvíc. Maturita, výběr vysoké školy, přijímačky, známky, testy. Nedokážu se rozhodnout, kam v životě dál, co je můj cíl. Nechci skončit jako kancelářská krysa, na nic jiného však nemám předpoklady. Kdo ví, jestli vůbec projdu u maturity.

Už je to přes rok, co si jediný kluk, ke kterému jsem si připustila něco cítit, našel dívku. Vztah, který mě ničí už od jeho začátku. Utajované zalíbení, které nikdy nevypluje napovrch. Mluví se mnou, mluví o ní, a ani netuší, jak se cítím.

Myslela jsem si, že jsem si za ta léta hádek, zklamání a bolesti vytvořila jakousi imunitu, která mě chránila před vnějšími vlivy. Není tomu tak. Každý den se najde nový důvod ke smutku.

Nikdy jsem nijak zvlášť nepřemýšlela o sebevraždě. Nemyslela jsem si, že bych jí byla schopná. Ale když jsem tak stála na tom mostě a zírala na řeku, která mě k sobě téměř volala, uvažovala jsem, zda bych neměla skočit. Jednoduše ukončit svůj život a dál se už netrápit. Když zmizím, svět mě nijak neopláče. Nebudu mu chybět. Nejsem důležitá.

„Není ti zima?" promluvil někdo vedle mě.

Vůbec jsem nepostřehla, že by se ke mně přiblížil. Jak dlouho už vedle mě stál? Trhnutím hlavy jsem na něj pohlédla a o krok ustoupila dozadu. Na moji možná až přehnanou reakci však nijak nezareagoval, stále upíral svůj pohled do dálky, opřený lokty o zábradlí a s pomalu se rozpouštějícími vločkami v hnědých kadeřích.

„Je mi fajn," odpověděla jsem, přestože to nebyla vůbec pravda. Po jeho otázce jsem si uvědomila, jaká je mi ve skutečnosti zima a že byla doopravdy hloupost opustit dům jen v kabátě.

Drobně se pousmál, stále na mě však nepohlédl. Nikdo z nás nic neříkal, proto jsem využila příležitosti a pořádně si jej ve světle pouliční lampy prohlédla. Byl vyšší než já, snad o dobrých deset centimetrů. Oblečen měl šedivý kabát a obyčejné džíny. Oči světle zelené a příjemný výraz v obličeji.

Připadal mi něčím povědomý, ale ani v nejmenším jsem si nedokázala vzpomenout, kde bych ho už viděla. Byl vůbec z tohoto města?

„Kdo jsi?" zeptala jsem se ho po chvíli.

Nemyslela jsem si, že by byl o moc starší než já. Taky nevypadal nijak nebezpečně. Kdyby mě chtěl zabít nebo něco, už by to udělal, ne? A navíc, stejně jsem ještě před pár minutami přemýšlela o tom, že přelezu zábradlí a skočím do řeky pod mostem.

Konečně ke mně obrátil zrak. Jeho oči mě hřejivě uklidňovaly.

„Říkej mi Maxi," pronesl s úsměvem.

I jeho hlas hladil na duši, stejně tak jeho vzezření působilo sympaticky. Najednou jsem se cítila lépe, klidněji. Už moji hruď nesvírala bolest a zmizel i knedlík v krku.

„Já jsem Laura," představila jsem se bez vyzvání.

„A co dělá mladá dívka v jednu v noci sama venku?" zeptal se mě a znovu zaujal svoji prvotní pozici.

I já se opřela o zábradlí. „Mám moc myšlenek v hlavě na to, aby se mi podařilo usnout."

Cítila jsem, že mu můžu věřit. Bylo to zvláštní, potkat někoho v chladné noci venku. Jako by to byl osud? Kdybych na takové věci věřila, možná bych si to i myslela. Měla jsem nezvyklou potřebu vyzpovídat se mu ze všech svých trápení.

„Tak to jsme na tom stejně," povzdechl si Max, přestože se mu z tváře neztrácel úsměv.

„Nevím, jestli mám být šťastná, nebo smutná, že v tom nejsem sama," pronesla jsem melancholicky.

Chvíli jsme stáli, bok po boku, ani jeden jsme nechtěli přerušit nastolené ticho. Jen jsme spolu koukali do tmy. Ani mi to nepřipadalo divné, dokonce jsem se po dlouhé době opět cítila klidná a vyrovnaná. Jako by moje problémy nebyly vůbec tak velké, jak jsem si před pár minutami myslela.

„Měla bys jít domů, jinak nastydneš," promluvil Max a zastrčil ruce do kapes kabátu.

„To ty taky," usmála jsem se na něj a napodobila jeho pohyb, protože jsem skoro necítila prsty na rukách.

„Hlavu vzhůru, všechno bude lepší," usmál se na mě povzbudivě a pokýval hlavou na rozloučenou.

Vděčně jsem mu úsměv oplatila a vydala se domů.Když jsem se po pár krocích otočila, Max už byl pryč.




Ahoj,
nová povídka je zde, bude krátká, asi čtyři kapitoly. Myslím si, že kdyby byla delší, ani by ji nikdo nechtěl číst. Neříkám, že bude nudná, ale byla by, kdybych ji uměle natahovala. Je to taková oddechovka, takže nečekejte nic světoborného, přesto doufám, že se vám bude povídka líbit.

Stačilo máloPřečti si tento příběh ZDARMA!