THIS IS A GAME

14. CHAPTER

Bolest, světlo, pípání .. a znovu bolest. To bylo to první, co jsem po probuzení ucítila.

Nadechla jsem se a zamrkala očima. Jediné, co jsem nad sebou viděla bylo bílo .. všude kolem. Jsem v nebi?

„Hayley.“ Uslyšela jsem brek velice známého hlasu, ale nemohla si vzpomenout, čí je. Jen jsem se zadívala na uplakanou ženu vedle postele a usmála se na ni. Počkat .. co dělám v nemocnici? Nepamatuju si, že bych se sem nějak dostala.

„Mami?“ Zašeptala jsem a sledovala její výraz, který se měnil z nešťastného na obrovský úsměv.

„Je mi to tak líto, můžu za to já. Kdybych neodjela, tak ..“

„Kde je Harry?“ Nenechala jsem ji ani domluvit a začala se rozhlížet po nemocničním pokoji. Hledala jsem ty jeho kudrnaté vlásky a ten jeho lyšácký úsměv. Ale hledala jsem zbytečně.

„Před měsícem tě sem dovezl, od té doby se tu neukázal.“ Zašeptala má máma a já na ni vykulila oči. Cože?

„Před měsícem? Co se stalo! Nic si nepamatuju!“ Pomalu jsem se s bolestmi posadila a pořád ho po místnosti hledala. Nemohl mě jen tak opustit. To by neudělal.

„Miláčku, byla jsi v kómatu. Srazilo tě auto.“ Poslouchala jsem máminy věty, po kterých se mi setmělo před očima. Ničemu z toho se nedalo věřit už jen proto, protože jsem si to nepamatovala. Ale jak se by se jinak vysvětlilo to, že tu ležím? Napojená na přístroje?

„M-mobil.“ Pronesla jsem bez váhání a ucítila v rukou něco studeného. Ihned jsem ho popadla a začala psát smsku.

„Kde jsi? Potřebuju tě.“ Zadala jsem příjemce Harryho a odeslala zprávu. Znovu jsem zavřela oči a svalila se na polštář.

„Zavolám službu, ať ti donese něco k jídlu a pití, seš tak hubená, můj bože..“

„Mami, běž se domů prospat. Já už to tady sama zvládnu.“ Pohladila jsem ji po rameni a ona mi unavenýma očima poděkovala a dala mi pusu na čelo.

„Zase se vrátím.“ Zašeptala a vyšla z pokoje. A teď jsem tu byla úplně sama. Čekala jsem na tu jeho sms. Na sms, která nepřicházela.

Pozorně jsem se rozhlédla po pokoji. Velké okno, mířené na hlavní vchod do nemocnice, obrovská postel, vedle ní stojící už snad milionkrát prosezená židle. Znala jsem to tu a byla jsem si více než jistá, že právě ležím na pokoji s číslem 208. A bylo mi líto, že teď na druhé posteli nesedí Nick s úsměvem na rtech a nepovídá si semnou.

Vlastně .. už to byl měsíc, co jsem ho neviděla. A co on neviděl mě. A to jsem mu slíbila, že se ozvu.

„Nemocnice, pokoj 208. Neptej se proč. H.“ Naťukala jsem a odeslala. Během chvilky už mi přisla sms s kladnou odpovědí. Pousmála jsem se a na chvíli zavřela oči. Pořád jsem byla hodně unavená a vysláblá. Po pár minutách už jsem o sobě nevěděla.

Když jsem se nadechla a otevřela oči, už seděl u mé postele a prohlížel si mou tvář. Došlo mi, že bez řasenky musím vypadat jak mumie. Jak pěkné přivítání. Když však uviděl mé oči, zírající na něj usmál se a tím odhalil své dokonalé zuby.

„Všechno jsem si zjistil, nemusíš mi vyprávět, co se stalo, jestli nechceš.“ Přerušil mě, když už jsem mu chtěla říct, co se vlastně stalo. Teda jen to, co jsem sama věděla. Ihned jsem zavřela pusu a hleděla na své ruce do klína.

„Ale jedno by mě zajímalo.“ Trošku se zamyslel a mě poskočilo srdce. Ani jsem vlastně nevěděla proč. Nic jsem před ním netajila, teda až na pár maličkostí.

„Pod to auto tě strčil ten kluk, kvůli kterému jsem tu skončil i já?“ Musela jsem se zasmát hned, jak to dořekl. Cože? To byl hrozný nesmysl, ale donutilo mě si to připomenout staré časy, prozkoumat jeho obličej a chvíli mlčet. Všimla jsem si, že po všech jeho rankách zbyly už jen nenápadné malé jizvičky a modřiny už byli taktéž pryč.

„To by neudělal.“ Zadívala jsem se do jeho čokoládových očí a pozvedla pravý koutek rtů do úsměvu tak, jak to dělával Harry. Přála jsem si to zase vidět na živo. Přála jsem si ho u sebe.

„Dobře. Ale kdyby ti chtěl ublížit. Víš, že bych se obětoval. Radši bych se nechal zabít, než aby se ti něco stalo.“ Nespouštěl své oči z těch mých a chytil mě za ruku, kterou jsem vděčně a pevně stiskla. Byl to úžasný kamarád, ale bohužel jen to. Nic více jsem k němu necítila, ale bála jsem se, že on ano. Proto jsem od něj po chvíli odvrátila pohled a zadívala se na naše zapletené ruce na posteli.

„Asi bys měl jít.“ Uslyšela jsem chraplavý hlas u dveří nemocničního pokoje, vzhlédla a mé srdce poskočilo štěstím.

Vůbec se nezměnil, pořád ze sebe dělal toho arogantního machýrka, co by dokázal přefyknout každou sestřičku v téhle nemocnici. Hodně mě mrzelo, že se na něj lidé dívali právě takto. Protože on takový doopravdy nebyl. Byla to maska.

Stál ve dveřích opřený o futra a jeho oči bloudily po celé mé tváři, dokud se nesetkali s těma mýma. Zkousla jsem ret a zadívala se na Nicka, který se už pomalu zvedal a odcházel z pokoje.

„Ublížíš jí a nezbavíš se problémů, kámo.“ Uslyšela jsem slova Nicka, když procházel kolem Harryho a zadívala se na Harryho úšklebek. Došel k mé posteli a přisunul si židli ještě více k ní, aby byl mým rtům blíž. Jen tam tak seděl a prohlížel si mě.

„Proč si mě opustil?“ Nadechla jsem se a pohlédla do jeho tváře.