Hunger

2.Část - Konec

Už jsem vám vyprávěla ten příběh? Možná nemáte potuchy o čem to mluvím ale šlo o dost netradiční věc. Upír...s vlkodlakem?! Kdo to kdy viděl?... Dva nejnebezpečnější tvorové časů.

"Co sis jako myslel?" osopili se na rudovlasého muže Vyšší. Měl sice velkou moc ale tohle nepřipadalo v úvahu, a už vůbec ne s dávným nepřítelem. Junsu jen zakroutil hlavou a přesládle se usmíval. "Ale notak, pánové. Tomu slaďoušovi nešlo odolat."  přejel si jazykem po rtech a vzpomínal na chuť těch Jiminových. Stálo mu to zato. "Budeš to muset napravit... Nemůžeš tu zůstat." To bylo jediné co se Junsuovi dostalo. Žádné podrobnosti, nic. Povzdechl si a opustil klášter. 

"Jsi vyhnanec!" zaúpěl vůdce jejich smečky. Kolem Jimina se utvořil potupný hlouček a šklebili se na něj. Potupně hypnotizoval pohledem zem, která mu v téhle chvíli přišla nejzajímavější věcí na světě, uši sklopené. Uvnitř však dusil vztek. Může vůbec jako zvíře něco cítit? Nenamlouvá si to jen?... Jistě, že. S upíry nikdy nechtěl mít nic společného. Jednou si vyrazí ven a stane se tohle. Jen při vzpomínce se mu ježily chlupy. "Stáhni ocas pod zadek a upaluj, štěně" zachechtal se jeden z hloučku. Jimin neznal ani jeho jméno. V uších mu silně pulzovalo a během vteřiny vybuchl a měl toho otravu pod sebou. Zahryzl se mu do krku a začal s ním třepat. Vpálil mu do tváře výhružné prsknutí a utekl. Běžel co mu jen nohy stačily.

Uplynulo několik dní od rozsudku mezi jejich rody...a každý už byli mimo svůj dosavadní domov.

"To je jako jídlo?" brblal si Jimin, který se prodíral pláněmi. Lidi lovit nechtěl, bál se přiblížit k nějaké vesnici ale pokud jediné co najde budou mršiny, to asi brzo udělá. Takhle jen hladověl.

Junsu to vzal zcela jinak. Chtěl vlčka najít ale to nebude jednoduché. Našel jeho smečku, spíš okolí a odtud se ho snažil nějak najít. Podle pachu, cokoli. Chuť jeho krve ho dráždila na jazyku, byť jí tam měl několik týdnů zpět. Usadili se oba poblíž sebe a ani o tom nevěděli. Junsu se nechystal živit zvěří. Toužil po braní lidských životů. Moc dobře věděl, že k Vyšším upírům už se nikdy moc nebude vrátit ale i tak to bude muset udělat, aby byl s čistou myslí. 

Úplněk.... 

Už to nedokázal vydržet, prostě ne. Necelý měsíc očekával, že se přece jen něco najde ale od jeho útěku neměl pořádné sousto. Svítící měsíc ho jen nutil přiblížit se k místu, od kterého se snažil držet - Vesnice. Všechny jeho smysly nabily jediné - najíst se. Bubnovalo mu v uších a do čenichu ho udeřila jedna vůně za druhou. Bijící srdce kolem, slyšel je i takhle z dálky. Hladový vlkodlak byl takhle až neovladatelný. 

Junsu byl však chytřejší. Zpozoroval Jimina ještě několik dní před úplňkem. A jak jinak než masem a krví nalákat vlkodlaka? Poslední dny se věnoval přípravám oltáře, který ho mohl očistit. Těsně ráno se vkradl jako netopýr do jednoho z hostinců a unesl hospodského dceru. Mlaďounká, křehká dívka. Měl co dělat, aby se do ní sám nepustil. Vyprosil si usměvavě i stodolu. Uprostřed ležel obrovský kámen a okolo něj plápolaly plamínky ohně. Naproti byl kůl, který oprostil kýblem vody a dívku tam přivázal s roubíkem v puse, aby neječela. Stáhl jí opravdu pevně. Zem okolo ní byla později plná okvětních lístků růží. Muselo to aspoň trochu vypadat. Semkl ruce k sobě a něco tiše zašeptal, během sekundy stál u ní, doslova se na ní lepil. Své rty přitiskl na její krk, roubík jí sundal. Dráždil tu citlivou pokožku na krku dobrých 10 minut a ona vydávala steny, které pokaždé udeřily Jiminovi uši. Dívčina sebou škubala ve snaze se vyprostit. "To tě nezachrání, krásko" zaklel tiše a prokousl jí kůži na krku, odkud se hned začala linout červeň. 

Jimin se dal do běhu v čenichu mu utkvěla jen ta jedna vůně krve. Ani se nenadál a přetrhával provazy krvácející dívčiny, louže už byla pěkně velká. "Aish.." sykl bolestí, když přetrhával poslední. Byl postříbřený a to ho pálelo. "Ne, ne, nedělej to.."  přemlouval se ale už to prostě neudržel. Před očima hospodského, který slyšel výkřiky už z domu jí zakroutil krkem a toto bezvládné tělíčko mu viselo z tlamy. Ohromeně stál jako přikovaný a otevřel tlamu. Dívčina dopadla na špinavou zem a ta se hned smáčela krví. Hospodský popadl v rámci obrany vidle a chystal se pomoct jeho dceři, která už byla bez života, bledá. 

"To se podívejme...vlček" ozvalo se přesládlým hláskem zpoza jeho zad a něco ho silně pálelo a těžklo mu na krku. Obojek, to ne! Sykl, chtěl něco říct ale přes bolest stříbra nemohl pořádně nic říct. Junsu ho omotal řetězem a hospodský mezitím s křikem utekl. "Budou tu brzy, není moc času" řekl klidným tonem a připoutal ho ke kůlu. Namáčkl se na něj jako tehdy v kabince a přisál se na Jiminovy rty. Sladké, víc než minule. Možná to dělala ta krev dívky, kdo ví. Jimin ho od sebe odstrčil nohama a silně škubl, obojek trochu povolil. "Okamžitě mě pusť!"  zasyčel a lomcoval sebou čím dál víc. "Chm.." prohodil tajemně Junsu a vzal nahřáté kleštičky, ruce mu na každé straně přišpendlil okolo kůlu. Vzal menší želízka, která tam měl a začal mu je vpalovat do kůže. Jimin sebou šil jako nikdy dřív, takhle byl bezbranný. Do nosu ho udeřil pach seškvařeného masa. A co teď? "Když budeš poslušný, možná to povolí, zlato"  ušklíbnul se Junsu, přesně tenhle úšklebek už Jimin nikdy vidět nechtěl.

V momentě ucítil něčí koleno na svém rozkroku a vyjekl ještě víc než předtím. Čelo mu opět zalil horký pot. Semkl oči k sobě, aby se na to nemusel koukat. Junsu z něj začal strhávat jeho tuniku, kterou měl na sobě. Nechtěl mezi lidi úplně ve své podobě a vršek nějak zakrýt musel. Usmál se nad tím růžovoučkým masem, které měl na očích. Nehty mu začal přejíždět po bříšku a bocích. Líně kroužil a kroužil, až zastavil u jeho bradavek. Přejel přes jednu svým jazykem a opět ucítil tu slanou pachuť na jazyku. Pot...  Prostě ho do té bradavky kousnul. Jimin otevřel bolestí oči, nebo to byla slast? Ne.. slíbil si že k němu vše bude potlačovat. Když se to ale opakovalo znova a znova, unikaly mu z úst hlasité steny. V rukách tohoto upíra byl bezbranný. Plně se mu odezvdal, jinak by to pálení stříbrem bylo ještě horší a on by i tak zemřel, v bolestech. Semkl oči a jediné co mohl, bylo sténat. 

Trvalo to jako věčnost, kdy mu strhl kalhoty a pohrával si s jeho krásou. Chtěl to mít už za sebou, pořád se bránil, škubal. Jenže kdykoli udělal něco co se Junsuovi nelíbilo, tak mu vpálil do kůže další a další želízka. Teprve až nad ránem byl osvobozen. "Vidíš, že to nebylo těžké, vlčku" mlaskl si Junsu a olíznul si své rty. Jimin už nevnímal nic, ani si nic nepamatoval. Byl vyděšený, když se dozvěděl, že leží na tom obrovském kameni, spoutaný. A jo.. vlastně. Odfrknul a odvracel smrtelně pohled stranou. "Nech mě jít.. Krvesajko"  zašeptal bolestivě Jimin, už se nezmohl na žádné větší pohyby. Obelhal ho, Krvesajka jedna. Slíbil, že ho pustí ze stříbra ale místo toho z něj jen vysál veškerou energii a život. "Přání je mi rozkazem, zlato"  naposled se sehl a dravě políbil jeho rty. Chuť si zapamatuje do smrti, poté se mu zakousl do rtu a vysál z něho zbytky krve a života. 

"Děkuju..." jediné slovo, které se rozlehlo všemi pustinami. Nikdo neznal jeho majitele, bylo jako bez barvy. 

Junsu si sice myslel, že mu to pomůže se očistit jeho smrtí, ba naopak. Vyšší ho přesto nevzali zpátky. Místo toho jej zakleli a udělali z něj něco nechutného - pro co byl vlastně stvořen. Odporný přeslazený upír bude kraje trápit ještě hodně, hodně dlouho.

Tak jo, tohle je už definitivní konec! Žádné pokračování dámy :D Doufám, že jste si čtení užili tak jako já psaní ^^ Komentáře, vote a vše mě potěší, taky sledujte můj blog, kde se povídky objevují. :)

Thank Ya~♥