Démoni v nás

Deníky temnoty

Vylézám z vany, pomocí osušky ze sebe utírám kapky vody a vlasy si pak s druhou osuškou dávám do turbanu. Oblékám si spodní prádlo a oblečení, které jsem si donesla a jdu do svého pokoje. Zavírám za sebou dveře a jdu rovnou k posteli. Konečně mám čas si vybalit, i když už je docela pozdě. Dávám si oblečení do skříně a ostatní věci společně s kufrem pod postel, protože tu nemám žádnou skříňku ani noční stolek. Lehám si do postel, příkrývám sepodél stěny s knihami. Prsty přejíždím po jejich bocích a všímám si, že žádná z nich nemá název. Zkouším jednu vytáhnout, ale nejde to. Zkouším tedy další a další, ale žádná nejde. ,,Co to sakra je?" šeptám. V té chvíli se o moje nohy otře Gemma a tak si ji dám na ramena. Mám takový pocit jako by mi chtěla něco říct, ale nevím co. Instinktivně jdu dál a najednou ji uvidím. Jedinou knihu, co má název. Je sice napsaný cizím jazykem, ale i tak vím, co s ní udělat. Je to jako ve všech filmech. Zabírám za její horní část a přede mnou se otevírají dveře. Gemma zamňouká a tak vcházím dovnitř. Seskakuje ze mě a utíká na točité schody uprostřed menší kulaté místnosti se zlatým zábradlím. ,,Ty to tu znáš, že jo?" záludně se na ni usmívám, ale ona dělá jako by nevěděla, o čem mluvím. Musí tu být něco tajného. Něco jako zakázané knížky? 

Jdu blíž a beru jednu knihu do ruky. Má rudé desky z kůže a do nich vrytý rok. 1994-1995. Deníky? Ale proč jsou tady? A proč je jich tu tolik? Nemám tušení, o co tady jde, takže ho otevírám a všímám si, že je ručně psaný. Začínám číst první článek, první den:

10.října 1994

Pořád se to opakuje. Začne mi být slabo, bolí mě hlava a před očima se mi zatemní. Poté vždy padám na zem. Může mi někdo vysvětlit, co se se mnou děje? Začínám z toho šílet.

Bože, to samé se děje i mně. Beru ještě dalších pár deníků ze stejné police a jdu si sednou vedle Gemmy. Pokládám je na schody a čtu další článek.

11.října 

Nemůžu na něj přestat myslet. Jeho temné oči, u kterých nevím jakou mají barvu, vysoká vypracovaná postava a oblečení, které ostatní chlapci z mojí školy nenosí. Dnes jsme se potkali poprvé, ale mám pocit, jako bych ho už dříve někde zahlédla. Vedl mě ulicemi a já šla jako beránek za ním. Vím, že mi je pouze šestnáct, ale měla jsem chuť ho líbat. Ano, neznám ho, ale nikdo by se to nemusel dozvědět. Jenže nic takového se nestalo. Asi jsem naivní, ale mám pocit, jako by jsme k sobě patřili. Zavedl mě do nějaké uličky, chvíli jsme tam stáli a koukali jeden na druhého. Potom mě vyprovodil domů a od té doby jsem ho neviděla. Říkal, že se někdy znovu potkáme. Těším se.

To je vážně zvláštní. Nemám čas o tom přemýšlet, protože někdo klepe na dveře pokoje. Rychle pokládám deník na schody, běžím ven z místnosti, zavírám dveře a zastavuju se. ,,Jo, mami?" říkám nervozně. Dveře se otevírají a do pokoje vchází máma. ,,Jen jsem ti přišla dát dobrou noc," zvedá koutek úst a jde ke mně. Objímá mě, takže jí do ucha šeptám: ,,Tobě taky." Poté odchází a já opět vklouzávám do místnosti s deníky. Jdu opět ke schodům, ale všímám si bot v horním patře. Zatajuji dech, srdce mi začíná rychle tlouct a hrudník se mi svírá strachem. Začínám couvat a vidím, jak dotyčný začíná sestupovat ze schodů. Dveře se za mnou najednou zavírají a tak se k nim otáčím čelem a zkouším je otevřít. Nejde to. Otáčím se zpátky a všímám si, že se mezitím usadil na jednom ze schodů. Gemma se mu stočila na klíně a on se na mě záludně usmívá. ,,Už jsi to tu našla," projíždí si rukou vlasy. ,,Jak ses sem dostal?" ptám se zmateně a strach ustupuje. K.

,,Na to přijdeš. Už jsi něco četla?" ptá se a bere do ruky deník s červenými deskami a čte si začátek. 

,,Vysvětlíš mi to?" 

,,Pšt pšt," zvedá ukazováček, ,,tenhle jsem ještě nečetl," poočku se na mě dívá. ,,Pořád stejnej příběh," vzdychá.

,,Jak stejnej? Můžeš mi to vysvětlit? Co se stane?" skoro křičím.

,,Myslím, že by sis to měla přečíst sama," zvedá se a jde k jedné z polic. Vytahuje černý deník s rokem, kdy babička byla v mém věku a pak ještě jeden tmavě modrý se stejným rokem. Podává mi je. ,,Každý, kdo tu bydlel a má stejnou krev tu má buď jeden nebo více deníků. Podle toho, jak se rozhodl a jak byl silný. A vždycky tu je kluk i holka. Holky mají víc deníků. Sama pochopíš proč. Nebudu ti nic vysvětlovat, ale myslím, že bude pro oba lepší když se nebudeme scházet. Jo jasně, věděli to i ti před náma, že by neměli, ale společná láska je zavedla k sobě. Jenže...já tě nemiluju," usmívá se, ale v jeho očích vidím pochybnosti. Zmateně na něj koukám a potom otevírám černý deník. Je babičky. Začátek je stejný. Taky se zamilovala do kluka, který ji zavedl do uličky a potom odvedl domů. Napadlo je to stejné jako K, ale nevydrželi bez sebe a vedli velice krásný vztah. Jenže babička začala kouzlit. A čím víc kouzlila, tím víc šílela. Slyšela divné hlasy, měla noční můry apod. Přítel ale pak umírá a ona se musí rozhodnout, jestli ho nechat zemřít a žít nebo obětovat poslední kouzlo na jeho záchranu, ale umřít. Nechala ho zemřít. Babička byla zbabělec, ale já bych také nevěděla jak se rozhodnout. Druhý deník je o jejím přítelovi. Umí kouzlit a zamiloval se do babičky tak, že by za ni dal život. On nešílí, ale přichází na to, jak zlomit tu kletbu, aby ho babička nezabila a mohli žít šťastně spolu. Nestihl to. 

,,A o tomhle jsou všechny?" ptám se smutně, protože vím, že se to stane i nám. Jsme jen další v pořadí. Kývá hlavou. ,,Stalo se už někdy, že by přežili oba?" 

,,Nevím, nečetl jsem všechny. Chtěl jsem ti to říct dřív než si začneš psát deník," říká.

,,A co když ho psát nebudu? Má to nějakou souvislost?" krčím rameny. 

,,Nevím...," kroutí hlavou. ,,Už půjdu, tak na sebe dávej pozor," usmívá se a najednou mizí jako nějaký trik v kouzelnické šou. Jasně, kouzla...