Nathaniel

Už z dálky jsem viděl jedny dupačky. Barvu měly sytě růžovou a na bříšku nápis „I ♥ my Dad", kde místo slova love bylo obrovské srdíčko, musel jsem je mít, byly dokonalé.

Vzal jsem jedny a hodil je do košíku ke všem věcem, které už jsem tam měl. Se svým malým nákupem jsem byl nadmíru spokojeny, kouknul jsem na hodinky a řekl si, že je nejvyšší čas jít čekat na Candice, byl jsem zvědavý, co sehnala. Postavil jsem se opět poblíž dětského koutku a čekal. Ještě jednou jsem si prohlížel, co jsem vybral, měl jsem radost, že jsem to zvládl bravurně, ovšem to jsem netušil, co na mě připravila Can. Když jsem ji uviděl, skoro jsem přestal dýchat, orosilo se mi čelo a ztuhl jsem na místě. Candice za sebou tahala obrovský nákupní košík napěchovaný vším možným. S tím svým úsměvem si to sebevědomě kráčela přímo ke mně a z dálky už na mě mávala.

„Ty ses zbláznila?" kulil jsem na ni oči.

„Ani ne," smála se.

„Vždyť polovinu z toho ani nevyužije."

„Ale využije, neboj, mám známou, která má malé dítě, takže už tak vím, co všechno potřebují. Nevím co už má Nicole doma, tak jsem vzala všechno," řekla pyšně a ukázala na různé hračky, oblečky, povlečení, dudlíky, lahvičky, plínky, dokonce i kolotoč nad postýlku, chůvičku, dečky a další blbosti, které viděla.

„Přišel jsem jen pro pár věcí, ne zlikvidovat jim celý obchod," zíral jsem na její nákup.

„Ale klid zlato," usmála se. „A to ještě není všechno," dodala.

Nechápavě jsem se na ni podíval. Jak nebylo všechno? Ona se asi vážně zbláznila.

„Počkej, to nemyslíš vážně, že né?" zamračil jsem se.

Než však stačila něco říct, někdo na ni už volal z dálky.

„Slečno Candice, slečno Candice, kde vám máte dát ty věci?" culil se na ni mladík, který za sebou táhl paletu s další hromadou.

„A to je co?" ukázal jsem prstem na mladíka.

„To je pokračování," mrkla a věnovala se tomu hezounovi, který po ní doslova slintal jako pes po uzeném. „Počkejte chvíli, jen to zaplatíme a pak s námi půjdete k autu," nařídila jako správný šéf.

„Můžeš mi říct, co to je Candice?"

„Co asi postýlka, přebalovací pultík, nějaké skřínky, křesílko, doplňky, no abych to shrnula, objednala jsem jí celý dětský pokojíček i s výbavou," mrkla.

„Pokoj. Celý pokoj?" zarazil jsem se a vlastně ani nevěděl co říct.

„No jasně, vím, že v bytě máš ten jeden pokoj, kde máš jen pár věcí a stejně ho na nic nepoužíváš, tak proč nepřekvapit Nicole hm?"

„Co tím myslíš?"

„No co asi, všechno to dovezeme k tobě domů, ještě vezmeme i barvu a vymalujeme, všechno to složíme a připravíme a ty ji pak pozveš večer k sobě. Myslím, že tohle jí vyrazí dech, nemyslíš?" šibalsky se usmívala.

Musel jsem uznat, že měla pravdu. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc se mi to líbilo. Dokonce jsem přešel i to, kolik věcí sebou odneseme. Popravdě, jsem byl zvědavý, jak ten pokoj bude vypadat. Can mi nechtěla ukázat nákresy, prý se to dozvím, až to bude hotové. Chtě nechtě jsem jí musel poslechnout. Nakonec jsem všechno zaplatil a se všemi věcmi jsme se odebrali k autům. Ještě že jsme měli dva, jen tak tak jsme všechno napěchovali do aut a rozjeli se ke mně na byt.

Long Road to Happiness [TVD ff - CZ] ✔️Přečti si tento příběh ZDARMA!