Nathaniel

Díval jsem se na obě a šťastně se usmíval. Konečně jsem měl pocit, že se všechno změní k lepšímu, snad. Nicole konejšivě houpala naši malou dceru v náručí a broukala jí tichou ukolébavku. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když nám lékař oznámil, že se Lara z toho všeho pomalu uzdravuje. Přál jsem si jí mít doma, teda obě dvě, ale na tohle jsem si musel, asi ještě počkat. Sedl jsem si vedle Nicole a ona mi malou opatrně podala do náruče. Neumím ani popsat, jak jsem se cítil, byl to neuvěřitelný zážitek. Držel jsem u sebe hodně dětí, ale tohle, tohle bylo moje. Moje malá dcerka. Už jen, když jsem to vyslovil, mi přišlo tak zvláštní. Miloval jsem jí od první chvíle. Držel jsem jí v náručí, byla ještě moc malinká. Prstíkem jsem jí pohladil po ručičce. Nicole se na nás usmívala. Bylo na ní vidět, že se jí taky ulevilo. Když se dívala na Laru, měla v očích tolik něhy a lásky, v tu chvíli jsem jí miloval ještě víc než, když jsem jí uviděl poprvé u Lisy doma. Podal jsem jí malou zpátky. Přivinula si jí k sobě. Dal jsem Laře pusu na čelo a nechal těm dvěma chvíli o samotě. Vyšel jsem z pokoje, docela jsem měl chuť na kafe a jediný automat, byl až na konci chodby. Došel jsem tam, vytáhl jsem z kapsy kalhot nějaké drobné a vhodil je do automatu, zmáčkl jsem příslušné tlačítko a jen čekal, až se moje malá objednávka dokončí. Vzal jsem si kafe a otočil se, abych se vrátil zpět, no na moje překvapení tam stála ona, sestřička, která napadla Nicole. Zamračil jsem se a chtěl ji obejít, ale ona se mi znova postavila do cesty.

„Co ode mě chceš?" zavrčel jsem mírně podrážděně.

„Otevřít ti oči," řekla a dívala se mi do očí.

Musel jsem se pobaveně pousmát, měla vážně kuráž za mnou takhle přijít.

„Vážně? A to už proč?"
„Zasloužíš si lepší holku, než je ona. Zametá s tebou, bez tak ani to dítě není tvoje, kdoví s kým to má a tobě ho jen hodí na krk," popojde ke mně blíže.

Zírám na ni, jak si to jen může dovolit.

„Být tebou tak mlčím, myslíš, že nevím, co jsi udělala? Kdyby se praštila o něco víc, byla by už mrtva, a co se týče mé dcery, tak se mýlíš, je moje, o tom není pochyb. Vážně si myslíš, že když ji pomluvíš, poběžím hned za tebou? Jsi vážně naivní," usmál jsem se a obešel jí.

„To včera byla nehoda, nemělo se to stát a popravdě, zasloužila si to. Já bych ti dala víc, mnohem víc. Milovala bych tě, udělala tě šťastným, měl by se líp než s ní," vzala mě za ruku a přitáhla mě k sobě víc.

Koukal jsem na ni, co to jako dělá. Zřejmě se už vážně pomátla. Vytrhl jsem se jí ze sevření.

„Radím ti dobře, nech nás být nebo se vážně naštvu a to trestní oznámení na tebe podám já sám osobně. Měla bys být ráda, že za ten včerejší útok tě Nicole nechce udat, ale já to klidně a rád udělám. Jsi šílená, a pokud si myslíš, že tím co děláš nebo říkáš, někoho získáš, tak jsi na velkém omylu," už to ve mně vřelo.

„Lže ti, podvádí tě, vnucuje ti cizí dítě, copak to nevidíš?" pořád si trvala na tom svém.

„Už toho nech!" řekl jsem rozzlobeně.

„Ne nenechám, musím ti otevřít oči, Miluju tě Nathanieli, potřebuju tě," najednou mě přitáhla k sobě za triko a vášnivě mě políbila.

Ihned jsem se odtáhl, muselo ji vážně přeskočit.

„Tohle už nikdy nezkoušej," zavrčel jsem.

„Pročpak ne? No ták, přiznej si to, chceš to taky," pousmála se a znova se ke mně přivinula.

Nechápavě jsem se na ní podíval. Pohladila mě na hrudi a znova se ke mně naklonila. Tady zřejmě slova neměla žádný význam, proto jsem se rozhodl jednat. Prudce jsem ji od sebe odstrčil. Podlé jejího výrazu tváře, jsem uznal, že tohle nečekala. To si vážně myslela, že jí padnu k nohám? Už jsem toho měl tak akorát dost.

Long Road to Happiness [TVD ff - CZ] ✔️Přečti si tento příběh ZDARMA!