Nicole

Pootevřela jsem oči a pomalu se vzpamatovávala. Šíleně mě bolela hlava, matně jsem přemýšlela, kde to jsem a co se stalo.

„Konečně jsi vzhůru," vydechl si někdo vedle mě.

„Co?" zašeptala jsem a pomalu se posadila.

„Měl bych tě zavézt do nemocnice."

„Nemocnice? Proč?" promnula jsem si oči a konečně se podívala vedle sebe.

K mému překvapení tam seděl Nathaniel.

„Co tu děláš?"

„Chtěl jsem si promluvit o tom, co se stalo v nemocnici, tak jsem přijel a uviděl jsem hlavní dveře otevřené a tebe mimo na zemi," vysvětlil mi.

„Já... jen jsem se praštila," zamumlala jsem.
„Zavezu tě do nemocnice ano? Aspoň se na tebe někdo podívá, prosím Nici."

„Je mi dobře, vážně," řekla jsem a postavila se, zamotala se mi hlava a spadla jsem mu do náruče.

Položil mě na postel a sedl si vedle mě.

„Není ti dobře, vidím to na tobě," pohladil mě po tváři.

„Proč jsi tu? Jsem k tobě hnusná, jen... jen jsem ti ubližovala," zašeptala jsem a ani se na něj nepodívala, nedokázala bych to.

„Ani já nebyl zrovna svatý, oba jsme to podělali," řekl.

Už toho na mě bylo moc, rozplakala jsme se. Přivinul si mě k sobě a objal. Hladil mě po vlasech. Tiše jsem mu plakala v náruči. Když jsem sem přijela, doufala jsem, že se můj život zlepší. Ale nic lepší nebylo. Už od samého začátku se všechno pomalu schylovalo k tomu špatnému konci. Jediné dva světlé okamžiky byly ty, kdy jsem potkala Nathaniela a porodila svou dceru. Kéž by to všechno dopadlo jinak. Tolik věcí bych změnila a v tolika situacích bych se zachoval úplně jinak, ale teď už bylo marné plakat nad rozlitým mlékem. Musela jsem spoustu věcí napravit. Věděla jsem moc dobře, že to půjde pomalu, ale já to chtěla nějakým způsobem urovnat. Ano bolelo mě, co ti dva udělali, ale miluju ho nadevše a stejně tak i Lisu, která pro mě znamená hrozně moc. Je to má sestřička, bez které bych si už neuměla svůj život nijak představit. A tak moc mi chybí.

Leželi jsme oba na mé posteli. Nathaniel mě konejšivě objímal a já mu ležela v náručí. Zavřela jsem oči a snažila se usnout, ale vůbec mi to nešlo. Nejenže jsem byla vynervovaná z toho všeho, ale najednou byl zase vedle mě, mohla jsem se ho dotknout, cítit jeho vůni. Lehce jsem pozvedla hlavu, abych na něj lépe viděla. Hladil me po zádech a koukal kdesi před sebe.

„Nad čím přemýšlíš?" zašeptala jsem tiše.

Sjel pohledem až ke mně a lehce se pousmál.

„Jen tak," řekl a dál na mě koukal.

„Nikdy to není jen tak."

„Přál bych si teď držet v náručí Laru, ještě jsem neměl tu možnost si jí pochovat, obejmout, dát jí pusu," zaleskly se mu lehce oči, ale párkrát rychle zamrkal a po slzách nebylo ani památky.

Tohle co řekl, mě neskutečně dojalo, bylo vidět, jak moc jí miluje.

„Brzy si jí pochováš, až nabere sílu," pohladila jsem ho po tváři, chtěla jsem ještě něco dodat, ale zezdola se ozval zvonek.
„Někoho čekáš?" zeptal se mě překvapeně Nate.

Jen jsem zakroutila hlavou a vstala z postele. To že by to mohla být ta šílená sestřička z nemocnice, jsem rychle vypustila z hlavy. Určitě by se už neodvážila znova sem vrátit. Nechala jsem Nathaniela v pokoji a sešla dolů. S malou dušičkou uvnitř jsem otevřela dveře. K mému překvapení tam stál Joseph.

Long Road to Happiness [TVD ff - CZ] ✔️Přečti si tento příběh ZDARMA!