Nicole

Stála jsem tam a poslouchala, jak jí vypráví pohádku. Lara byla zrovna vzhůru a lehce házela ručičkou sem a tam. Bylo vidět, že je jí líp a nabírá síly. Pousmála jsem se a do očí se mi draly slzy štěstí. Otřela jsem si je, když v tom se Nate otočil.

„Nevěděl jsem, že jsi tady," řekl tiše.

„Já, přišla jsem za ní a sestra řekla, že jsi tu, ale nechtěla jsem nějak rušit," otočila jsem se na odchod, ale on mě chytil za ruku.

„Nechoď," zašeptal. „Konečně jsme tu všichni tři, prosím nechoď."

„Nate, tohle není dobrý nápad a ty víš proč, pořád se na tebe zlobím," začala jsem být nervózní z toho, jak mě pořád držel.

„Já vím, ale oba na tom máme přece podíl viny, ty ses rozhodla odejít a já... neměl jsem to řešit takhle, ale... už jsem vážně myslel, že se nevrátíš," koukal na mě.

„Už jsem ti řekla, proč jsem udělala věci, které jsem udělala a nechci se k tomu vracet a to co bylo mezi tebou a Lisou, ehm...miluješ ji?"
„Mám ji moc rád, v ty chvíle, kdys ty byla pryč, ona tady byla, byla tu pro mě a zažili jsme spolu...," chtěl pokračovat, ale já ho přerušila.

„Dost, já to nechci slyšet," vytrhla jsem se mu.

On mě, ale znova chytil za ruku a přitáhl k sobě.

„Co to děláš?"

„Podívej se mi do očí a řekni mi, že mě nemiluješ," nadzvedl mi hlavu tak, abych se mu dívala do očí.

„Já... Nathanieli nech toho," zašeptala jsem nervózně.

„Nenechám, dokud to neřekneš," pokračoval znova.

Mlčela jsem, zlobila jsem se na něj, ale nemohla jsem to říct a on to moc dobře věděl, protože se jen pousmál a naklonil se ke mně blíž. Odtáhla jsem se mírně, ale on mě k sobě znova pevně přivinul. Otřel se svými rty o ty moje a nakonec mě jemně políbil. Tak dlouho jsem necítila ty jeho dokonalé rty, nechala jsem ho a opětovala. Jemně a něžně. Líbal by mě dál, ale do pokoje vešla sestřička, kterou jsem potkala na chodbě a zaraženě na nás koukala.

„Ehm pardon, že ruším," zakoktala se, zatímco mě vraždila pohledem.

„Pan Buzolic je už na odchodu," řekla jsem pohotově a popošla k inkubátoru, potřebovala jsem se vzpamatovat z toho polibku.
„Na odchodu? No jak chceš," zamumlal a vyšel na chodbu.

Ani jsem si nevšimla, že se sestřička vytratila taky, vlastně mi to bylo jedno. Teď jsem hlavně potřebovala klid. Sedla jsem si na židli, kde ještě před pár minutami seděl on, a dívala se na Laru, jak zase spokojeně spinká. Tak moc jsem si jí chtěla pochovat, ale zatím to ještě nebylo možné. Seděla jsem u ní chvíli, pak jsem se rozloučila a vyšla z pokoje. Zamířila jsem si to ven, když jsem vyšla před budovu, všimla jsem si, že Nate sedí na lavičce. Nevěděla jsem proč, třeba čekal na mě, i když tuhle verzi jsem rychle zahnala, ale i tak jsem chtěla vědět, co tu ještě dělá. Šla jsem tedy blíž. U vchodu jsem moc dobře neviděla na celou lavičku, ale tím, že jsem byla blíž a blíž jsem uviděla, že tam není sám. V druhé postavě, která byla na něj skoro nalepená, jsem viděla onu sestřičku, se kterou jsem mluvila na chodbě a která nás pak vyrušila v pokoji. Usmívala se na něj a něco mu povídala. Přišlo mi to zvláštní, řekla jsem si, že to nechám být, ale moje zvědavost byla mnohem větší a tak jsem šla ještě blíž. Nathaniel seděl sklesle a ona se mu okatě vnucovala. Musela jsem se nad tím, jak je naivní pousmát. Stála jsem opřená o strom a dívala se na oba. Sladce se na něj usmívala a pak ho vzala za ruku. Neslyšela jsem bohužel, co si říkají, ale s jistotou jsem věděla, že ona mluví jen samé blbosti. Zakroutila jsem hlavou a rozhodla se nechat to být. Vytáhla jsem z kabelky klíčky od auta a procházela kolem nich k parkovišti. Ona se zrovna k němu nakláněla, že ho políbí, ale zahlédli mě a Nate hned vyskočil na nohy.

Long Road to Happiness [TVD ff - CZ] ✔️Přečti si tento příběh ZDARMA!