Nicole

Od doby co jsem se v baru setkala s Josephem, uplynuly 2. týdny. Za tu dobu mi párkrát volal a dokonce přišel znova do baru. Celou tu dobu mě přemlouval, ať se ozvu, ať o sobě řeknu a konečně tohle všechno skončí, ale já jsem nic z toho neudělala. Prostě to nešlo a nechápala jsem, proč to nechce pochopit, proč nechce pochopit mě. Ale jinak jsem už to vysvětlil nemohla. Byla jsem zrovna doma a brouzdala po netu, když jsem narazila na další fotky herců z VD, kteří byli v Evropě na nějakých setkáních, byla na nich dokonce i Lisa. Usmívala se a vypadala dobře. Tak moc mi chyběla. Usmívala jsem se nad obrazovkou a koukala na další, všichni vypadali šťastně, dokonce i Nate. Bylo zvláštní vidět zase ten jeho úsměv, který teď už patřil te neznámé blondýnce, která se s ním ukazovala skoro na všech fotkách. Bolelo mě u srdce pokaždé, když jsem se na ty fotky podívala. Došlo mi, že on je jediný v mém životě, koho jsem doopravdy milovala. Marco byl jen, vlastně ani nevím co. Možná jsem ho měla ráda, líbil se mi ze začátku, ale pak se tolik změnil, ale nikdy jsem ho nemilovala, tak jak bych chtěla. To ve mně vyvolal až Nathaniel, on ve mně probudil city, kterých jsem se bála a já mu ublížila. A teď jsem na něj koukala, jak se usmívá na fotkách a je... šťastný. Zavřela jsem notebook a lehla si na pohovku, bylo mi do pláče. Chtěla jsem to na někoho hodit, že je to jeho vina, za to co se děje a tak, ale jediný vinný člověk tady jsem byla já sama. To já utekla jako zbabělec, nechala svou nejlepší kamarádku samotnou a to jsem jí slíbila, že jí pomůžu, že jí budu na blízku kdykoliv bude potřebovat, to já všechno zničila.

Tak moc jsem si přála, aby to, že jsem sem přijela, skončilo jinak. Bohužel tam kde jsem já, většinou štěstí není. Koukla jsem na hodinky a zjistila jsem, že už jsem měla být dávno na cestě do práce, brala jsem, co šlo, takže jsem v práci byla skoro pořád, dokud můžu. Peníze budou potřeba, až se malé narodí, takže musím šetřit co nejvíc, mám sice ještě dost slušnou částku na účtu z dědictví po babičce, ale nemůžu na to spoléhat. Rychle jsem si dala sprchu, oblékla si černé kalhoty a volné modré triko, na to hodila mikinu, posbírala věci do tašky a vydala se na cestu. V práci jsem si jen převlékla triko a nahodila zástěru. Jen co sem se postavila za bar, přišel za mnou šéf.

„Ahoj Nici, tak jak se dneska máš?" usmíval se a dělal si drink.
„Jo fajn, tak jako každý den," usmála jsem se taky a věnovala se své práci.

„A jak se má malý barman nebo barmanka?"
„Myslím, že taky dobře, díky za optání," dodělala jsem koktejl a podala ho zákazníkovi.

„Víš, že kdyby něco, stačí říct," kouknul na mě.

„Jo já vím a děkuju, ale zvládnu to, co jak nejdéle půjde, víš, že potřebuju každou korunu."

„Vím, ale jsi těhotná i na to bys měla myslet," napil se.
„Myslím, věř mi, že myslím a proto to dělám, abych to dítě mohla zaopatřit a postarat se o něj. Vážně to zvládnu," ujišťovala jsem ho.

„Dobře, tak buď opatrná, a kdyby něco, řekni," mrknul a vrátil se zpět k sobě.

Jen co odešel, pustila jsem se znova do práce, měla jsem jí ráda, dávalo mi to pocit, že aspoň něco v mém životě dávalo smysl. Měla jsem se aspoň trochu na co těšit a v práci jsem neměla čas přemýšlet o tom, co se stalo, prostě jsem se ponořila do práce a všechno na chvíli vypnula. Dneska večer, ani nebylo moc lidí, a tak jsem měla čas učit se nové koktejl a drinky. Zrovna jsem připravovala jeden, když do dveří vešla mě známá osoba. Julie. Prošla rychle kolem stolů a zamířila si to rovnou do šéfové kanceláře. Oddechla jsem si, když si mě nevšimla. Ale zajímalo mě, co tu chce. A dozvědět jsem se to měla docela rychle. Neuběhla ani půl hodina a Julie už si to s úsměvem mířila ven.

Long Road to Happiness [TVD ff - CZ] ✔️Přečti si tento příběh ZDARMA!