Holka od aut (ff s one direction)

29. Kapitola

Jela jsem na plný plyn po okruhu a nechal svůj vztek na Johna a svůj žal nad tátovou smrtí, aby se spojili a proháněli mě po okruhu. Seděla jsem v tátově hlavním závodním autě a kolem sebe cítila jeho vůni. Vím zní to šíleně, ale já ho opravdu cítila, jako by mi bylo zase dvanáct a on mě nechal poprvé řídit jeho auto. Vybavila se mi jedna vzpomínka z doby před šesti lety, bylo mi dvanáct.
flashback
"No tak El nemáš se čeho bát. To zvládneš, přece už dosáhneš na pedály, tak pojď. Máma se to nedozví, bude to naše malé tajemství.", povzbuzoval mě táta a já mu věřila. Chtěla jsem to zkusit. Lásku k autům jsem měla po něm. Nemotorně jsem si vlezla do jeho auta a připoutala se. Táta si sedl na sedadlo spolujezdce a nastartoval. Ukázal mi, kde je plyn a kde je brzda. Pak jsme mohli vyjet. Byli jsme na okruhu sami. Máma nevěděla, co táta tady se mnou dělá. Jak řekl táta, je to naše malé tajmství. Nejprve velice pomalu jsem objela jedno kolo, ale když jsem se ujistila, že se mi nic nestane, sešlápla jsem plyn o něco víc Na to že mi blyo teprve dvanáct, jsem byla vcelku dobrá. Odjakživa jsem sledovala tátovi šikovné ruce, jak hladce spolupracují s volantem a mě samotné to šlo stejně tak hladce. Objeli jsme okruh asi pětkrát než jsem začal být unavená. Přece jen to bylo namáhavé. Zastavila jsem před boxem a táta pak zaparkoval. Byla jsem opravdu unavená, že jsem usínala i za chůze. Táta si toho všiml a vzal mě do náruče jako princeznu. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zavřela oči. Předtím než jsem usnula jsem slyšela jeho hlas, jak říká: "El jednou budeš skvělá závodnice. Mám tě opravdu moc rád a jsem pyšný, že jsi moje dcera.", pak jsem usnula.
konec flashbacku
Po tvářích mi tekly slzy a já je nechala. "Tati tak tě mám opravdu ráda," zašeptala jsem do ticha auta a soustředila se na zatáčku.
Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak jezdila na nejvyšší rychlost ne na mě někdo z vysílačky zavolal. "Leno vrať zpátky. Pomůžeme." Můj mozek byl tak otupělý, že jsem ten hlas nepoznala, ale poslechla jsem ho a zajela zpátky do boxu. Tam na mě čekali kluci. Vystoupila jsem z auta a zůstala stát na místě.
"Leno slyšeli jsme, co se stalo tvému tátovi. Je nám to líto, ale věř, že se ti pomůžeme se s tím vyrovnat.", promluvil na mě Liam, ale já nevím proč jsem se naštvala. "Pomoct mi?! To je vtipné. Mě není pomoci. Už nemám nikoho! Máma je mrtvá, James je mrtvý, táta je mrtvý a já už nemám nikoho. Jen auta. Nikdo nechápe, jak se cítím. Jsem už navždy sama!!!!", zakřičela jsem na ně a sesunula se na kolena k zemi.
Z očí mi tekly další slzy a já je nemohla zastavit. Nechtěla jsem být na kluky takhle hnusná, ale byla jsem na dně. Neměla jsem už opravdu nikoho a až moc dobře jsem si to uvědomovala. Ucítila jsem dvě paže, které mě zvedly na nohy a já se podíval do očí Louise. Objala jsem ho a nechala ho, aby mě zvedl a odnesl dovnitř do garáže. Tam mě posadil na židli a Niall mi podal sklenici vody.
"Leno ty nejsi sama, máš nás. My s tebou zůstaneme.", řekl mi Liam a já se musela přes slzy usmát.
"Leno ty si nemyslíš, že to byla nehoda, že ne?", zeptal se mě Harry a já přikývla a podívala se na Louise. Tvářil se starostlivě, ale pohled mi oplácel.
"Myslím, že je do toh nějak zapletený můj strýc a dnes se za ním vypravím zase.", tohle moje oznámení bylo směřované na Louise a já si všimla, jak zbledl.

Další díl je tu. Co si myslíte, že se stane, když Lena pojede obvinit svého strýc? Pište, jsem zvědavá. ;)