"Plán D"

Poslední rozhodnutí

Začalo to jednou místností. Na 33. ulici. Ve městě New York. Ve státě New York. V USA. V severní Americe. Na Zemi.

Oknem se drali poslední paprsky denního světla. Uprostřed místnosti byl velký kulatý stůl a kolem něho seděli na 136 židlích zástupci států, které nebyli zničeny v poslední velké válce. Všichni politici mezisebou horlivě diskutovali o velmi důležitém rozhodnutí jež právě potvrdili. Žena ve středním věku v modrém saku se postavila čímž získala pozornost všech lidí u stolu.

,,Takže, dohodnuto. Plán D."Řekla a přelétla všechny pohledem. Nikdo ani nedutal. To pro ní bylo znamení že má pokračovat.

,,Všichni víme co to znamená." Odmlčela se. ,,Začneme přesně za tři dny. Každý z vás má do té doby na starost si vybrat zástupce do všech měst v jeho státě s více jak 500 tisíci obyvateli. Vy sami zůstanete a ukážete lidem že se není čeho bát. Já taky zůstanu, abych ukázala i vám že se není čeho bát. Děkuji za vaši účast." Mluvila jasně a zřetelně. Každé slovo pečlivě vybírala a na konci věty se vždy odmlčela.

Všichni členové porady se postupně zvedali a odcházeli. Žena rázným krokem vyrazila k postranním dveřím za kterými na ní čekal televizní štáb. Stoupla si za masivní tmavý stůl a koukla se do kamery. Kameraman na ní kývl. Věděla moc dobře co se chystá lidstvu říct,ale nedělalo jí to zřejmě žádný problém. Byla to žena z kamene. Proto jí tenkrát zvolili jako ministryni planety, protože jí nedělalo problém poslat lidi na popravu, aby zachránila Zemi.

                           *  *  *
,,Stef, dělej! Povinný zprávy. Tvoje máma bude mluvit!" Zakřičel mladík sedící na hnědé kožené sedačce na svojí přítelkyni.

Na svojí přítelkyni Stefanie, která nenáviděla svojí neoblomnou mámu. Mámu které nevadilo poslat lidi na smrt za krádež v obchoďáku. A přesto se na ní musela každý večer koukat v povinných zprávách přestože jí vídala když se pozdě v noci vracela z práce domů. Byla neoblomná jako její máma, ale neměla její ambice a tak se politice zdaleka vyhýbala. Zprávy bylo to jediné co nenáviděla víc než vlastní mámu.

Pohodlně se usadila vedle svého přítele Toma. V televizi už hrála státní hymna. Pak se na obrazovce objevila Zeměkoule a hned po ní už tam byla kancelář s dřevěným stolem a fíkusem. Za stolem seděla na polstrované židly žena v modrém saku. Hnědé vlasy měla protkané šedinami a ledově modré oči se dívali přímo do objektivu. Jmenovka na stole hlásala " Kiera Morissová: Ministrině Planety".

Kiera nejprve mluvila o tom jak se věci mají. Přečetla seznam lidí čekajících na popravu, připomněla lidem že za dva týdny bude sčítání lidu než se konečně dostala k tématu večera. V celém New Yorku nebyl nikdo kdo by nevěděl o vzácné návštěvě politiků ze všech koutů světa.

,,Schůze byla velmi úspěšná a znovu utvrdila mezinárodní vztahy. Díky podepsání nového nápadu bude náš život jen lepší." Stefanie si odfrkla. Věděla dobře že její máma lže. Za chvíli se určitě začnou bourat nemocnice nebo tak. Pomyslela si.

,,Nový nápad se jmenuje "plán D". Nezalekněte se názvu je jen dočasný. Bližší informace dostanete do tří dnů. Děkuji vám za vaší pozornost." Naposledy se zbytečně sladce usmála a obrazovka zčernala.

Tom začal spekulovat o tom co má jako "plán D" znamenat. Stefanie neřekla nic. Jen seděla jak socha a koukala na černou obrazovku. "Plán C" znamenal trest smrti za jakkýkoliv přestupek. To bylo asi čtyři roky zpět. Tenkrát se rozhodla že se nikdy nedá do politiky. A teď "plán D"? Muselo to být něco příšernýho. Možná to měl být nejhorší plán všech, protože "plán S" nebo "Z" už asi nebude.

Seděla tak mlčky dalších dvacet minut. Zatímco Tom mluvil, mluvil a mluvil.

,,Kolik je?" Zeptal se Tom najednou.

,,Za pět minut bude osm." Řekla Stefanie, ale byla pořád myšlenkami jinde.

,,Tak já už půjdu, jo?"

,,Jo." Řekla ani se na Toma nepodívala.

Až když slyšela skřípot dveří trhal hlavou směrem k nim. Tom na ní ještě zamával. Pár sekund po něm přišla její máma. Zkopla ze sebe lodičky a sako položila na kuchyňskou linku. Stefanie jí pozorovala z obýváku a uvažovala jestli jí pozdravit nebo ne.

,,Ahoj Stef! Co to bylo za hezouna?" Stef byla v šoku.Už dlouhou dobu se nestalo že by její máma byla doma dřív než před půlnocí, řekla jí "Stef" a nezkritizovala jejího přítele.

,,To byl Tom. Můj přítel." Odpověděla Stefanie odtažitě.

,,Máme spoustu práce, tak tě prosím aby jsi šla do mé pracovny." Kiera nedbala na tón své dcery a spěchala do pracovny. Stefanie jí neochotně následovala, ale byla zvědavá co pro ní má máma na práci. Když vešla do pracovny její máma už měla na stole spoustu papírů. Kiera pokynula rukou  na prázdnou židli naproti ní. Stefanie si poslušně sedla na okraj židle.

,,Tak jdeme přímo k věci. Asi tě zajímá proč jsem tě potřebovala." Začala Kiera. Stefanie přilývla.

,,Jde o "plán D". Jeho cílem je rázná redukce obyvatel. Ráznější než kdy dřív." Já to věděla... Zamumlala si pro sebe Stefanie.

,,V každém státě na světe bude vybráno 20 největších měst. Z každého města bude vybráno 1000 dětí do sedmnácti let a 105 lidí kterým bude 21. Na deset dětí v různém věku jedna osoba starající se o ně, kuchařky, ošetřovatelé, učitelé. Zbývajících pět postů jsou poručíci a zástupci vůdce. A já chci abys to byla ty. Aby jsi velila "Nové generaci" v New Yorku." Kiera dokončila svůj monolog a zadívala se své dceři do očí.

,,Je to pro mě ohromná čest, ale pro něco takového nejsem ta pravá." Stefanie se snažila vzpamatovat z šoku z nevšední nabídky.

,,Ale jiste že jsi! Jsi přece moje dcera, ne?"

,,A kde to bude?" Zeptala se se zájmem Stefanie.

,,V tajné podzemní základně." Řekla Kiera jakoby to byla samozřejmost.

,,No....tak jo!" Souhlasila nakonec Stefanie. Přece jenom to nebyl tak špatný "plán D" mohlo to být pěkné zpestření jejího celkem nudného života.

Pod zemí určitě nebudou žádné zprávy a žádné tresty smrti. Stefanie čapla do ruky propisku, kterou podepsala smlouvu, kterou jí podala máma. Pak si potřásly simbolicky rukou.

,,A co bude s ostatními? S těmi co nebudou mezi lidmi pod zemí?" Stefanie to tušila, ale potřebovala to slyšet od její matky.

,,Zemřou." Kiera to slovo řekla bez problémů. Bez zadrhnutí. Pak vstala a zamířila si to je dveřím pracovny.

,,Máš tři dny. Zbal se, rozjezdi se s tím klukem, ale neříkej mu proč a kam jdeš. Protože ani já tam nebudu." S těmito slovy zmizela na chodbě a Stefanie zůstala sama. Ta si přitáhla nohy k tělu a seděla v polstrované židly dokud neusnula.