Kapitola první: Dopis z Bradavic

1.5K 95 8

Tak. Vím, že od doby, kdy jsem publikovala prolog uplynula už celá věčnost, ale nějak jsem si nedokázala najít čas na to, abych se k tomu tady dostala. Teď už budu pečlivější. Slibuju. Do týdne bude pokračování.


Dneska jsem si ublížil,

abych zjistil, jestli vůbec ještě cítím

Soustředím se na bolest,

ta jediná je skutečná.

Jehla proniká pod kůži,

to staré známé štípnutí

Zkouším to vše hned umrtvit,

ale pamatuji si všechno.


(Johnny Cash, Hurt)


---------- ~•~---------- •○• ---------- ~•~----------


.:: 12. prosince 2006;Provence, jižní Francie ::.


Celý dům ovládalo ticho. Pustá a nekonečná prázdnota, která většinu lidí přivádí na scestí. Zvláště pak večer, navíc jen několik málo dnů před Vánocemi. Na krajinu schovanou za zamrzlými okny se snášely první vločky a vše okolo pomalu pohlcovala neproniknutelná tma.

Přesto Nathalii tento pocit vyhovoval. Odjakživa zastávala názor, že takové prostředí, či nálada, je pro její práci to nejlepší, co si vůbec může přát. K psaní je zapotřebí klid, to věděla už jako malá holka, když nastoupila do první třídy. A na tom mínění se nic nezměnilo ani teď, když se stala celosvětově uznávanou spisovatelkou.

Její pracovnu tedy nenaplňovalo hrobové ticho; kdyby se jeden zaposlouchal pořádně, možná by slyšel lehké klapání prstů do psacího stroje či občasné usrknutí čaje. A třebaže to mohlo působit poněkud smutně, ona byla ráda. Odjakživa říkala, že život ji na tuhle cestu dovedl sám. Hodil jí pod nohy tolik kamení, až nezbyl nikdo, na koho by se mohla obrátit. Jediné, co jí zůstalo, byla písmenka. Při všech těch tragédiích představovaly jedinou věc na světě, která zůstávala stále stejná, neměnná. Svou práci milovala.

Z toku těchto myšlenek ji vyrušilo prudké zaklepání na okno. Nathalie bez jakéhokoliv vzrušení vzhlédla od psacího stroje a vzápětí se tak pohledem setkala s malou drobnou sovičkou, která netrpělivě poskakovala na okenní římse. S mírným povzdechem tedy vzala za kliku, aby to nebohé stvoření vpustila dovnitř.

Nathalie ji nervózně pozorovala, jak poněkud vyčerpaně dosedá k nedalekému krbu. Vzhledem k tomu, jak vypadala, musela vážit dalekou cestu. Přesto však odolala náhlému pocitu zvědavosti a raději se vydala do kuchyně pro trochu ptačího zobu. Když se pak vrátila, sova už čekala u jejího psacího stolu.

„Něco na cestu," usmála se a teprve pak vztáhla svou ruku po nažloutlé obálce. Stačil však jediný okamžik a Nathalie obálku odhodila bez jakéhokoliv zájmu zpátky. Tváří se jí přitom přehnal stín.

The World We Left Behind | HP fanfictionWhere stories live. Discover now