My Instagram Boyfriend

#33

"Natalie?" uslyšela jsem směrem od hřiště Connorův hlas. "Nat, pokud nechceš hrát s námi, nemusíš. Nat!" Jeho hlas se přibližoval, ale já nedokázala přes slzy odpovědět.

"Nat," ozvalo se přímo vedle mě a pak jsem zaregistrovala vysokou postavu, jak si dřepla přede mě. Vzala mě za ruce a jemně je stiskla.

"Jděte," poručil Connor zřejmě EJovi a Annie, a pak se otočil zpět na mě. Přes vlasy jsem na něj pořádně neviděla, ale věděla jsem přesně, jak se tváří.

"Zlato," oslovil mě šeptem, neustále mi tisknouc dlaně, "zlato promiň. Neměl jsem na tebe tak tlačit. Omlouvám se. Jen neplač."

"To není kvůli tobě," šeptla jsem tak slabě, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem to vůbec vyslovila.

"A kvůli čemu?" dožadoval se odpovědi, ne však tak naléhavě. Nedokázala jsem mu to říct. Nemohla jsem.

"Víš co? Vezmu tě domů, dobře?" zašeptal. Souhlasně jsem kývla hlavou a jemně vyvlekla z jeho sevření svou ruku, kterou jsem si utřela slzy.

Pomalu jsem vstala a s jeho rukou omotanou kolem mého pasu jsme došli až k autu. Tam mě jemně, opatřovatelsky posadil na místo spolujezdce, a sám nastoupil. Beze slova vyjel z parkoviště a zamířil na hlavní cestu.

"Nechci, aby ses takhle trápila," šeptl asi po třetím mém vzlyku, který mi nedopatřením unikl. Zavrtěla jsem hlavou, ale pořád jsem mu nedokázala říct, co se děje. Nechtěla jsem ho zatěžovat problémy, které byly jen moje.

Dalších pár minut jsem se soustředila na Connorovy ruce. Bůhví proč mě dokázaly alespoň v rámci možností uklidnit - jak se mu pokaždé, když zařadil, nebo jen obyčejně zatočil volantem, zaťaly svaly a dokonale sehrané pracovaly na každém i maličkém pohybu.

Jenže pak asi v půli cesty pustil řadící páku a vzal mě za mou ruku. Jemně mě hladil palcem po hřbetu a možná to vypadá jen jako malá věc, ale mně tím neskutečně pomáhal. Pouštěl mě jen v případech, kdy musel přeřadit, jinak mě celou dobu zodpovědně držel.

Když zastavil, věděla jsem, že nejsme před mým domem, ale před panelákem, ve kterém se nachází Connorův byt. Odhrnula jsem si vlasy z obličeje a narovnala se.

"Já myslela, že mě vezmeš domů," promluvila jsem téměř ospale a pořád s náznakem pláče v hlase, který jsem naprosto nesnášela. Connor vzhlédl od telefonu, který se jaksi objevil v ruce, kterou před chvílí držel volant, a vyhledal můj pohled.

"Domluvil jsem to s tvýma rodičema. Tady máš klid a navíc budeš pod mým dohledem," oznámil mi nekompromisně. Mluvil, jako kdybych byla povinnost, kterou musel chtě nechtě vyřešit. Pořád tu byla ta starostlivost, ale jakoby ji před chvílí zatlačil do pozadí. Nebylo to to hlavní.

---

Connor mě uložil do svojí postele a sám si sedl na její kraj, jako kdybych byla nemocná. Držel mě za ruku a pořád mě hladil palcem po jejím hřbetě, ale zdálo se, že je myšlenkama někde úplně jinde. Pak náhle zavrtěl hlavou a poposedl si trochu blíž ke mně.

"Chceš o tom mluvit?" zeptal se tiše a pohyb jeho palce ustal. Samovolně jsem se zamračila a vytáhla mobil.

"Dají se zablokovat žádosti o přátelství od cizích lidí?" otázala jsem se místo vysvětlování. Connor na moment překvapeně svraštil obočí, pak ale svůj výraz uvolnil a volnou rukou si prohrábl vlasy. Jeho modrozelené oči těkaly mezi našima spojenýma rukama a telefonem v mé druhé ruce.

"No, dají," přisvedčil mírně nesměle, "na co to potřebuješ?"

Zkousla jsem si ret a pohlédla dolů, na svoje zápěstí. Věděla jsem, že mu to dojde. Věděla jsem, co bude následovat.