We Are Animals

364 28 5

Inspirováno youtube short filmem We Are Animals

"Dostali jsme důkaz, že náš svobodný svět je zase v nebezpečí. Divoká skupina homosexuálů známých jako Pink Panthers se spojili a jsou ještě dravější, než kdy předtím. Chtějí zničit všechno, co kdy naši lékaři a vědci vytvořili, aby nás drželi v bezpečí a zdravé.

Virus HIV se šíří nekontrolovatelnou rychlostí a jediná možnost, jak mu zabránit, je zabránit těm zvířatům, aby ho přenášeli mezi ostatní, zdravé jedince. Musíme držet obyvatelstvo fyzicky i duševně zdravé.
Muži, kteří si zvolí homosexuální styl života, budou bez prodlení potrestání za přenášení viru.
Jejich trest bude adekvátní vůči jejich konání..."
Prohrábl jsem si svoje odrůstající blond vlasy a bouchl do ovladače od televize, abych přepnul stanici. V televizi nepříjemně zapraskalo, vydralo se z ní pár zvuků a pak se stanice naladila na country hudbu.
Povzdechl jsem si a upil ze svého šálku, teď už vychladlého kafé. Moje kůže byla studená, světlejší barvy, než kdysi a moje duše trpěla. I když to navenek tak nevypadalo, uvnitř jsem se cítil mrtvý. Už několik dní jsem nespal, pomalu ani nejedl.
Vstal jsem od dřevěného stolu, o který jsem se doteď opíral a odešel do koupelny. Za zrcadlem se totiž schovávalo něco, na co jsem musel myslet posledních pár měsíců.

Slýchával jsem to hlášení každé ráno, každé ráno jsem vídával toho politika v té samé místnosti, pokaždé opakoval to samé. Každé ráno, kdy jsem pil svoji kávu a každý den potkával víc a víc mužů, kteří nedobrovolně museli podstupovat zákrok.
Chytili je, otestovali je, pokud se ukázali jako HIV pozitivní, okamžitě je izolovali. Do klecí, jako zvířata. Podle mě horší, než tohle, byly ty zákroky, které se dělaly jako trest pro homosexuálně orientované jedince, kteří už byli nějakou dobu izolovaní. Pokud nezabraly prášky, což většinou nezabraly, přišla radikálnější možnost. Kastrace.

Občas jsem přemýšlel. Co je horší, zemřít hned, nebo žít ve strachu z odhalení - popřípadě z kastrace? Co bych byl za muže, kdybych přišel o... nemůžu si to ani představit. Udělal bych ostudu nejen sobě, ale především svému otci. Je jediný, co ještě přežil v tomhle zvrhlém a zvráceném světě.
Každý den dvě stránky mojí mysli sváděly boj. Mám svůj život ukončit, nebo počkat, až ho ukončí osud sám?...

"Tommy," před mýma očima problesknul odraz v zrcadle, do kterého jsem se na chvilku zahleděl. Stál za mnou můj táta a držel mě za rameno. Cukl jsem sebou leknutím a moje koutky se automaticky pozvedly do smutného úsměvu. Otec mě poplácal po rameni, pousmál se na mě a mile se zeptal: "Vzal sis svoje prášky?"
"Ne, já - akorát jsem si je chtěl..." rukou rozpačitě naznačím, že jsem si je právě chtěl vzít ze skříňky za zrcadlem. Jeho ruka opustila mé rameno a já se natáhl po malé klice od otevírání skříňky. Otevřel jsem ji a čelil nepříjemnému pohledu, který se mi naskytl. Ostatně, jako každé ráno.
Čtyři poličky plné malých krabiček s léky Celabron. Prý - na vyléčení homosexuality a potlačení sexuálního pudu.
Vzal jsem jednu z nich a otevřel ji.

Nespokojeně jsem se podíval na svého otce, který stále stál za mnou. Kývl směrem k mým tabletkám, abych si je dal. Vysypal jsem si dvě z nich na dlaň, jako obvykle. Když jsem ji ale plánoval zavřít, otec ji vzal a přidal na mou dlaň další dvě pilulky. Pak krabičku zavřel zpátky do skříňky.
"Je to nutné?" znechuceně jsem se podíval na čtyři obrovské léky na své dlani. Otočil si mě k sobě čelem a podíval se mi do očí.
"Tommy, víš, že to, co děláme, je správné, že?"
Nenápadně jsem přikývl a najednou do sebe hodil všechny čtyři pilulek. Napustil jsem si vodu do jednoho z kelímků a všechny je zapil. Hořká chuť zaplnila moje hrdlo a než jsem se stihl rozkašlat, spolkl jsem rozpouštějící se léky.

We Are AnimalsPřečti si tento příběh ZDARMA!