Narozeniny

301 18 0

Byla jsem s Namjoonem. Jenom čtyři stěny, okno, on a já. Každý jsme stáli na opačném konci místnosti. Vykročil ke mně čímž zkrátil vzdálenost mezi námi. Vzal moji bradu do ruky a natočil ji tak, abych se mu musela dívat do očí. "Peri" zašeptal moje jméno...
..."Peri! Peri!" Z mého krásného, dokonalého snu mě vytrhl učitelčin hlas. Celá třída se na mě dívala a moje nejlepší kamarádka Abi se válela smíchy pod lavicí. "Omlouvám se, paní učitelko." zamumlala jsem omluvu. "Ovládej se, prosím!" Odpověděla učitelka s lehkým úsměvem na tváři a vrátila se k výkladu látky. Abi se mezi tím uklidnila a dala mi opsat poznámky. "Ani nevíš, jak jsem se musela držet, abych se nerozesmála taky." řekla jsem a dala se do smíchu. Abi se přidala a brzo jsme byly rudé jak rajčata. Naštěstí zazvonil zvonek a hodina skončila.
"Víš, co na tom bylo nejhorší?" zeptala jsem se Abi u skříněk. "Ne" odpověděla se zamyšleným výrazem ve tváři. "Že se mi zdál úplně dokonalý sen." "Namjoon?" zeptala se a já jenom přikývla. Občas mě překvapuje, jak dobře se známe. "Jak jinak?"řekla s kyselým výrazem ve tváři. Neměla ráda BTS jako já, spíše je nesnášela, ale kvůli mě je alespoň respektovala.
Šly jsme na oběd. No, pokud se to dalo nazvat oběd. "Co je k obědu?" zeptala jsem se Abi a ona jen pokrčila rameny. "Random sračka slepená..." "...jinou random sračkou? " doplnila jsem jí a šla si pro jídlo.
Odcházely jsme společně ze školy a rozdělily se jako vždy u nemocnice. Ona šla domů, bydlela kousek od školy a já šla na bus. V autobusu jsem strávila hodinu přemýšlením nad tím snem. Byl tak krásný, tak dokonalý! Skoro až jsem začala nenávidět učitelku za to, že mě probudila.
Kim Namjoon, umeleckým jménem Rap Monster, byl můj nejoblíbenější člen BTS. Nebyla jsem jedna z těch, které nazývám 'crazy fangirls'. Které, kdyby ho potkaly, by začaly ječet a rozeběhly se k němu se slovy: "Udělej mi dítě!" Prostě se mi líbí jeho styl hudby, oblékání a vlastně všeho, co je na něm jedinečného.
Vystoupila jsem z busu a vyšla od zastávky nahoru do vsi. Ve sluchátkách mi hrála For you a já se musela hodně ovládat, abych nezačala zpívat nebo tančit.
Došla jsem domů. Nikdo nebyl doma a díky tomu, že byl pátek jsem mohla hodit tašku do kouta a dělat, co jsem chtěla. První věc, která mi padla do oka bylo violoncello, na které jsem hrála už od svých 7 mi let. Začala jsem hrát Rombergovu sonátu, do které jsem se zamilovala hned jak jsem jí uslyšela.
Melodie mě naplňovala a já si ani nevšimla, že mi do pokoje vešla mamka. "Hraješ moc krásně, broučku" Mamka. Jediný člověk, který mi říká zdrobnělinami, i když už jsem dospělá. "Dík, mami" vstala jsem a objala ji. "Víš, co je dneska za den?" zeptala se mě s tajuplným úsměvem. "5. června?" odpověděla jsem, premýšlejíc o tom, co je na dnešku tak významného. "Vždyť máš narozeniny!" odpověděla s úsměvem ve tváři a mě to došlo. "Jaj, já úplně zapomněla!" zasmála jsem se ale náhle posmutněla. "Asi nejsem jediná. Abi si nevzpomněla." "Na 18. narozeniny nejlepších kamarádek se nezapomíná!" ozvalo se zpoza dveří. "Abi!" vyjekla jsem a běžela jí obejmout. "Vy jste se na mě domluvily!" řekla jsem s naoko naštvaným výrazem. "Tvoje mamka mi zavolala, že nemůžu chybět na to překvapení a tak mě vyzvedla po práci" vysvětlila mi Abi. Moment, říkala 'překvapení'? "Jop..." řekla Abi, jako by mi mohla číst myšlenky "... máme pro tebe překvapení." Těkala jsem pohledem z Abi na mamku a zase zpátky. "Víme že máš ráda tu kapelu, jak se jmenuje, BTS..." začala mamka nejistě "... a vím, že už jsi plnoletá" dodala se slzou na krajíčku. "Chodíme kolem horké kaše!" vložila se Abi. "Koupily jsme ti letenku do Soulu na koncert, který je 6.10!" řekla štěstím rozzářená a já málem omdlela.

Na začátku je, v textu zmíněná, Rombergova sonáta jen tak pro zajímavost. Doufám, že se líbilo a brzy bude další díl!

Štěstí v neštěstí♡Přečti si tento příběh ZDARMA!