For every story tagged #WattPride this month, Wattpad will donate $1 to the ILGA
Pen Your Pride

Really? Can I? (Jednodílovka)

42 5 2

„Néé, nechte mě být všichni!" Probudila jsem se uprostřed noci a nemohla už dál usnout. Tyhle noční můry mám čím dál častěji. Viděla jsem ji každý den a noc. Ona mě pronásledovala i ve snech. Ona zahalená v černém a s krví v ruce, mou krví. Byly dvě hodiny ráno a já už nemohla usnout. Ve čtyři ráno jsem měla budík nastavený, abych vstala do práce. Přeci jen už to nemělo cenu, tak jsem se jen převalovala z jednoho boku na druhý. Nemohla jsem zamhouřit oči. Měla jsem pocit, jako kdyby mě ona pořád sledovala. Sledovala každý můj krok a má psychika už to nezvládala. Beztak jsem měla těch šrámů opravdu mnoho, po rukách, po nohách... Ale nejvíc na svém srdci. Už mi to bylo jedno, kdy by nastal můj konec. Její hlas mi napovídal o každém, koho jsem potkala, abych mu nevěřila. Přestala jsem věřit i svým nejlepším přátelům. Měla jsem vůbec v tu chvíli ještě nějaké? Pochybovala jsem o tom a nikomu nevěřila. Proč? Bála jsem se, že mě jednoho dne zabije.

Až nadešel den D... Ten den jsem potkala svou kamarádku Vicki. Byla tak neodbytná a pořád za mnou chodila. O jedno se ale zajímala, o mě. Věděla, že se mnou něco nebylo v pořádku a tím víc se o mě zajímala. „Lucy, počkej!" Křikla na mě a hned se objevila přede mnou. Já šla ulicí s černou kapucí na hlavě a ignorovala ji. „Nech mě na pokoji. Stejně nikoho nezajímám." Hlesla jsem a ona jen tupě za mnou zírala. „Počkej, jak to myslíš?" zeptala se Vicki a kráčela za mnou. Já jen chladně se dívala do země, aniž bych jí odpověděla. „Co chceš dělat?" Stála přede mnou a dívala se na mě. „Do toho ti nic není. Nech mě jít..." odstrčila jsem jí z cesty a utíkala domů.

Vešla jsem a nikdo nebyl doma. To bylo přece běžné, rodiče se vracely z práce až pozdě večer. Vyběhla jsem schody nahoru a zavřela se k sobě do pokoje. Batoh jsem hodila někam do rohu a plácla se sebou na postel. „Ach jo... Kdy mi dají konečně všichni pokoj?" zeptala jsem se sama sebe nahlas. Vypla jsem pro jistotu mobil a na chvilku jsem zavřela oči. Jakmile jsem otevřela pomalu oči, uviděla jsem jí. Tu, která mě pronásleduje...

„Nevěř nikomu. Jakmile začneš někomu důvěřovat, tak tě zabiju a tvou krví vymaluju celý tvůj pokoj...," řekla ona a já měla slzy v očích. Začala jsem se třást strachy a přesunula se do koutku svého pokoje. Má ruka už sahala z ničeho nic po ostré žiletce. „Jasně, udělej to... Nikdo tě už stejně nezachrání." Promlouval ke mně její hlas. Vloudila se přímo do mé mysli a nešlo to už zastavit. Lehce jsem si žiletkou přejela přes prsty, ze kterých začala pomalu téct krev. Pevněji jsem ji stiskla a má dlaň se zalila krví. Cítila jsem bolest, ale i slast a úlevu. Všechno špatné jako kdyby ze mě vyšlo právě každou kapkou krve. „Vidíš to, že to jde... Hodná holka." Zašeptala potichu a já cítila její přítomnost. Stála vedle mě a našeptávala mi do ucha, co jsem měla udělat.

„Všichni, co jsi poznala si s tebou akorát hráli a ty jsi trpěla. Chceš, abych ti usnadnila cestu od všeho?" zeptala se mě. „Opravdu mi pomůžeš?" vzhlédla jsem k ní se slzami v očích. „Ano pomůžu ti od všeho. Najdeš svobodu... Jen budeš dělat, co ti řeknu...," zašeptala potichu a já jen kývla.

„Půjdeš dolů pro flašku vodky, tou zapiješ prášky na spaní..." Jak řekla, tak jsem udělala. Šla jsem dolů do ledničky a vzala ze dveří flašku s vodkou. Pak jsem následovala do koupelny. Otevřela jsem skříňku vedle zrcadla a tam našla silné prášky na spaní. „Hmm.. Jeden asi stačit nebude." Řekla jsem si v duchu pro sebe a rovnou vzala celou krabičku. Šla jsem zpátky k sobě do pokoje, sedla si na postel a ona jen čekala na mě. Nevím, co by udělala, kdybych jí neposlechla... A radši jsem to nechtěla v tu chvíli vědět.

„Fajn, hodná holka!" zatleskala ona. „Teď udělej, co jsem ti přikázala." Jen jsem se na ní podívala, tak v jejích očích byla vidět radost. Neváhala jsem a radši jsem poslechla. Otevřela jsem celou krabičku s prášky a nasypala si jich plnou hrst. Všechny jsem si je dala do pusy a nakonec zapila flaškou vodky. Po chvíli se mi začala trochu motat hlava a já se skácela k zemi.

Stačilo málo a já začala ztrácet vědomí. Ležela jsem na zemi a pod mou rukou se objevovala kaluž krve. Byla čím dál větší a já cítila, že ze mě pomalu odchází život. Pomalu jsem zavřela oči a víc nevnímala. Jen jsem čekala na mé vysvobození. Můj život pomalu zhasínal...

**********

Ahojky všichni! Konečně jsem se k něčemu dokopala a něco napsala. Inu, když se mi nevede a já si jako trdlo v práci naštípla nárt na pravé noze a mám to zlomené, tak jsem přeci jen napsala a to aspoň jednodílovku. Sakra, jako kdyby nestačilo, že mám pořád zlomené i srdce a ono se stane ještě tohle. Už mě to fakt štve!... -.- Ouu omlouvám se, ale musela jsem to napsat. :/ Ale myslím si, že trochu psycho nálady snad nikomu ještě neuškodila, ne? Ale i tak jsem se potřebovala nějak ze všeho vypsat. Přeci jen, neberte tuhle jednodílovku vážně ano? Možná někomu bude připadat, jako kdybych to byla já, ale nejsem. Budu se divit, když si to vůbec někdo přečte. xD Na závěr děkuju za votes a follow. Překvapilo mě to a to nesmírně moc! *o* Ještě jednou děkuju! x3 Miyoko


Really? Can I? (Jednodílovka)Přečti si tento příběh ZDARMA!