It's okay to go your own way! book 2. [CZ]

Part 9

Auto jedné rodiny minulo poslední ulici, která odbočovala k malému domku na konci New Yorku. Vyjímal se hlavně pěknou omítkou, která stále vypadala jako nová, ale chlapci, který teď vystupoval z auta připomněla jen to, jak moc chce zpět. 

Už nebylo cesty zpět, jenže to si uvědomil, až když byl několik ticís mil od Ethana. Chyběl mu, ale zároveň k němu cítil strašnou, neodpustitelnou zášť a byl prostě tak něják znechucený jak sebou, tak ním.

. . .

Ryan seděl ve svém pokoji, který před rokem opustil, ještě tu visel rámeček s fotkou Williama, na kterého by si díky tomu asi ani nevzpomněl. Mozek má tu úžasnou vlastnostl vytlačovat z hlavy to špatné, jenže to dobré tam zůstává a tím pádem ho to spojuje zase s tím, co mu chybí. 

Kolem poledne konečně vstal a začal znovu vybavovat svůj prázdný pokoj, ve kterém zbyly jen skříně a koupelna. 

Neměl toho tolik co uklízet, pár kusů oblečení měl ještě ve skříni a nahoře na poličce ležely jeho staré brýle. Musel se nad tím zasmát, byl to takový ten šprtský styl. No, byl teď rád, že nosí alespoň čočky, které z něj sice dělaly menšího šprta, ale k lepšímu vidění mu moc nepomohly.

Seběhl dolů po schodech, vzal si mobil a do něj si zapíchl sluchátka a vyšel do méně rušných ulic New Yorku.

Před jeho domem se nacházel malý obchod, kam často chodíval jako malý.. největším jeho nákupním zážitkem se stal Will, se kterým se tam vlastně začal víc bavit. 

Teď si to šinul rovnou do krámku, v ruce dva dolary a na tváři výraz, který připomínal malé dítě, které poprvé odvedli do školky.

Cítil se opuštěný, jenže to on byl ten, který utíkal.. cítil se podvedený, cítil se v srdci tak sám. Jak se všechno může během víkendu změnit.. Pořád měl na očích ten Ethanův bolestný výraz.

Zatřesl hlavou, už na to dál nemohl myslet, prostě zatlačil do dveří malého samoobslužného obchůdku a vešel dovnitř.
Za ta léta, co sem chodil se tahle podlouhlá místnůstka nezměnila,  vzadu pořád trčel jen polorozpadlý regál, kam se dávaly noviny. Po stranách místnosti byly malé lednice a pár vysokých, dřevěných regálů... prodavač byl pořád pan Charles ze sousedního domu a za ten rok se nijak nezměnil.

,,Ryane? Co ty tu děláš? Myslel jsem, že si se před rokem přestěhoval..'' Uslyšel sýpavý zvuk starce a otočil se na něj.
,,Vrátili jsme se zpět.'' Pronesl poměrně chladně, neměl moc náladu se vybavovat. Rozešel se podél uličky a zamířil si to k důvěrně známému sortimentu mléčných výrobků. Do ruky pobral sotva dvě mléka a když se scháněl pro třetí, někdo do něj strčil.

,,Nemůžeš dávat po-'' Zabručel a zvednul pohled k narušiteli. Stál tam William, za ten rok najednou o hodně vyrostl, jeho patka najednou trčela nahoře a tvář plná nedostatků teď vypadala jako dětská prdelka. Doslova, Ryan na něj jen zíral a potom naštvaně zavrtěl hlavou.

,,Tak tebe jsem chtěl nejmíň potkat.'' Zavrčel.

,,Taky tě rád vidím. Hele, Ry, co bylo, to bylo.'' Usmál se starší.

,,Ehm.. ztrapnil si mě, potom si řekl, že nejsi gay a všem si oznámil jak sis to se mnou rozdal. Byl jsem šikanovanej. Vážně?'' Obrátil oči v sloup.

,,A co tu děláš teď?'' Zeptal se William.

,,Přistěhoval jsem se zpět...'' 
,,Tak vítej, Ryane.. určitě se ještě uvidíme.'' Starší se usmál, vrazil krabice s mlékem Ryanovi do rukou a odešel. Ten tam zůstal stát otrávený, nakonec krabice s mlékem položil zpět na regály a odešel bez jakéholiv zboří pryč.

. . . 


Milý Ryane,

každým dnem mi chybíš víc a víc, doufám, že mi to jednou budeš schopný odpustit. Vím, že už se mnou nechceš mít nic společného a já to respektuji, jen mě prosím nenech umřít s myšlenkou na to, že jsem se s tebou nikdy neusmířil.

Ethan.

Ahoojte, moc se omlouvám, že ten díl je tak krátký, neměla jsem moc času.. takže snad to stačí :D určitě tam bude víc zápletek + zítra ještě chystám vydat character ask, tak máte možnost ještě napsat otázky.

Moc děkuji za všechnu podporu, dneska (tj 17.9) jsem se stala zase o rok starší  ☺ (no co, musela jsem to oznámit :DDD )

Děkuju všem.
Mám vás moc ráda ♥