It's okay to go your own way! book 2. [CZ]

Part 3

Ethanovy oči se po dlouhém zírání do stropu konečně samovolně zavřely asi až kolem třetí hodiny ráno. Teď alespoň na malou chvíli nemusel myslet na to, co ho ještě čeká.

Po svém nepřiliš dlouhém spánku rozlepil unavené oči. Jako první myšlenka v hlavě mu vyvstal Ryan připoutaný k nemocniční posteli. 24 hodin do odpojení přístrojů. Jak se cítí? Jako nic.
Cítil se jako prach, zbytek mrtvoly, která poletovala ve vzduchu a čekala, dokud i ten prach neofoukne vítr. Ležel na zádech a vedl vnitřní monolog, ve kterém vzpomínal na první setkání s Ryanem.





Ahoj, jsem Ry..
Já vím, kdo seš. A nemluv na mě, díky, nestojíš mi za žádné kamarádíčkování už jen z důvodu, že mě budeš doučovat.

Vzpomněl si, jak ho poprvé viděl, ty jeho krásné modré oči, schovávající se za šprťáckými brýlemi. Ten jeho smutný výraz, když se k němu choval jak debil. Ten jeho nadšený výraz, když spolu poprvé byli v kině. Zíral do bílého stropu motelového pokoje a usmíval se nad každou vzpomínkou na svého, na svého přítele. Toho, koho tolik miloval, toho, kdo pro něj znamenal šíleně moc. A teď bylo všechno ztracené. 24 hodin zbývalo do toho, aby všechno to krásné bylo pryč. A jemu místo doteků mohly zbýt jen památky.

Nechceš dnes jít ven?
Eh, no, jasně, proč ne. Vlastně nemám co na práci

Ethana ani nenapadlo, že by se  mohl zvednout. LEžel jako přikovaný a vnímal, jak se jeho červené oči plní slzami. Chtěl se otočit a vidět ho vedle sebe. Jeho úsměv, který od toho osudného dne nemohl vidět, jeho oči, jeho ruce, jeho rty, hladit ho po tváři. Líbat ho ve vlasech. Milovat ho celého. Nemohl se prostě smířit s tím, že už nikdy by nemohl vidět, jak se k němu blíží a chce ho objemout. Nemohl žít s tím,





Miluju tě. Nestydím se za tebe. A nestydím se za to, že jsem gay. Je v pořádku být gay.







Vzpomněl si na únor. Teď se mu to zdálo jak včera, ale ve skutečnosti už to bylo zasraných pět měsíců. Pět měsíců! Mohli spolu být jen dva měsíce, jen dva hloupé, bezvýznamené měsíce. Pro něj to ale znamenalo všechno. Viděl v tom jeho štěstí, i Ryanovo. Viděl v tom vztahu naději. Poprvé za tak dlouhou dobu se cítil volný, skutečně volný. Teď, když proběhl červenec nedělal nic jiného, než jako tělo bez duše chodil na rodinné výlety, které ho stejně nemohly bavit.
Každou zatracenou vteřinu svého života myslel jen na něj.  Na to, jak ho nemůže vidět  v plné kráse.




Takhle přemýšlel víc jak hodinu, když konečně vstal z postele. Z batohu vytáhl zmačkanou košili a džíny. Vypadal trochu jak bezdomovec. Měl rozcuchané vlasy, kruhy pod očima, celkově prostě zanedbaný. 
Z motelu vyšel asi čtvrt hodiny nato, co se probudil. Jeho nejisté kroky mířily k nemocnici. Cestou vidět páry, ať už lesbické, hetero nebo gay. Všichni byli tak šťastní. Všichni svojí drahou polovičku svírali za ruku a tvářili se spokojeně. Víc než to. Prošel okolo nich se smutkem na tváři. Cestu k nemocnici znal uplně nazpamět, za tu dobu, co byl  Ryan v komatu tam chodil pravidelně 7 dní v týdnu. 30 dní v měsíci.



Jeho pokoj znal nazpamět. Změť všemožných uzdravovacích přáníček,dvě bílé postele. Koupelna, chlapec na přístrojích. Tak depresivně bílé zdi, které by snad kvůli Ryanovi mohli přemalovat na bílo. Velké okenice se zataženými závěsy. Z každé strany postele dvě židle, na kterých se sřídali různí lidé. Nejčastěji tam stejně seděl on.

Teď tomu nebylo jinak. Oproti včerejšku tu Ryanova máma nebyla. Jak by mohla..
Sedl si k nehybnému tělu, které bylo celé tři měsíce na přístrojích. Stiskl Ryanovu dlaň.

,,Jestli se máš někdy probudit, Ryane, musíš teď. Nesmíš nás - hlavně mě - opustit. Nesmíš odejít. Ty tam pořád jsi. A já tomu věřím.''

Zašeptal. Dlouze ho políbil na čelo a nasál jeho typickou vůni.


,,Chci aby pršelo. Abych si mohl přát tebe.''  Usmál se na něj svým zoufalým pohledem. Položil mu ruku na obličej plný stehů a přejel po délce jeho tváře.

,,Kvůli tobě bych se upsal ďáblu, ale u toho jsem už musel nespočetkrát skončit.'' Zasmál se, když mu bílé tváři sjela slza. Myslel na to, co se stalo s tím zrzkem. A nedokázal si to odpustit. Nikdy v životě nemyslel na smrt, ale teď si tak přál, aby mohl zemřít s ním.

Ahojky všichni. Omlouvám se, že je ten díl tak krátký, ale v podstatě toho nejde moc co psát. Nebojte, ještě bude hodně zápletek, takže kapitolky budou mít zase obvyklou délku (1000-2500 slov) - máte k tomu písničku, tak si jí klidně pusťte. :))
Mám vás všechny moc ráda a děkuj za tu úžasnou podporu. Vydržte se mnou prosím ♥
Laf jů , vaše MrsV17