Line of Sight

Prolog

Dopad na žíněnku byl tvrdý a okamžitý, přesně jak jsem čekal od další těžké kavalerie. Svět se mi na okamžik zúžil na explodující hvězdy za mýma očima a palčivou dusivou prázdnotu v plicích z tvrdého pádu. Na malý okamžik mě stihlo oslepit světlo ze zářivky u stropu, ovšem než jsem se stihl pořádně nadechnout, byl nade mnou. Rychlý jako stín, tichý jako největší hřích. 

Stačil jeden, navzdory všemu, elegantní pohyb- pevné uchopení předloktí, podkopnutí nohou, smýknutí a ležel jsem na lopatkách, lapající po vzácném vzduchu, kterého se mi v tu chvíli nedostávalo. Jeho tíha, skládající se z kostí a svaloviny mě přišpendlila k podlaze v ocelovém sevření jako svěrák. Ale nebyla to ani tak váha svalů co mě drtilo. Spíše síla přítomnosti špičkového predátora, který přesně ví, jak a kdy kontrolovat svou kořist, jakmile je dostižena a vydána napospas. 

Nohy měl zapřené po stranách mé pánve, neumožňující žádný další pohyb. Jeho kolena svírala moje boky, zatímco ruce mi pevným stiskem držely zápěstí přišpendlená k podlaze. Šach mat. Zase. Jak to ten chlap dělá? Tohle není fér. Jako bych pro něj ani nebyl žádný soupeř. Nebo má skrytou taktiku a nechce mi ji prozradit. Jedno z toho. 

Část mě to čekala. Upřímně, když je někdo o hlavu vyšší a o minimálně deset kilo těžší než vy, je to poměrně předvídatelný výsledek. Ale na druhou stranu, jakási moje vnitřní část po tom tajně toužila. Takovéto zápasy, sparing jeden na jednoho, byly totiž jediný způsob, jak se k němu dostat takhle blízko proti jeho vůli. Jakmile došlo na aktivity spojené s posilováním, byl vždycky pro. Včetně téhle situace, řekl bych. 

Kukla s maskou do tvaru lebky byla jen pár centimetrů od mé vlastní tváře. Z téhle krátké vzdálenosti jsem tak mohl vnímat detaily, kterých by si ostatní nikdy nevšimli. Třeba drobných prasklinek v bílé barvě u čelisti, značící mnoho prožitých bojů a zkušeností. Nebo stopu tmavě červeného flíčku v oblasti lícní kosti, pravděpodobně od něčí nedávné krve, což bylo svým způsobem znepokojující. Ale i přitažlivé. Pach, který z něj sálal nebyl jen pot. Byla to směsice střelného prachu, chladného nočního vzduchu po čerstvém dešti a něco...neurčitého, kovového. A čistě mužského. Vůně, jež patřila jen němu. Vůně nebezpečí, nefalšovaného adrenalinu a nezkrotné pýchy. 

Což se ukázalo být hlavní spouští toho, co jsem ucítil skrz celé své tělo. 

Začalo to jako nenápadné jiskření pod kůží, nepřirozené teplo, které nemělo co dělat s námahou po náročném tréninku. Pomalý, horký proud šířící se z mé hrudi, stoupající skrz krk, až nakonec vehnal veškerou nahromaděnou krev do tváří. Vycházel z míst, kde se jeho statné tělo dotýkalo toho mého, přičemž některá by měla zůstat zapovězená. Jiskření mezi námi sálalo téměř neexistujícím prostorem mezi mým obličejem a jeho onou, nyní mírně otravnou maskou. Bylo to až absurdní. Ležel jsem pod jedním z nejnebezpečnějších mužů v Task Force, které jsem měl tu čest poznat, bezmocný, vydaný na milost, a přesto jsem se nikdy necítil bezpečněji. Ten paradox byl tak velký, že mi stahoval útroby těla. 

Naše dechy se mísily do jednoho. Jeho klidný, vyrovnaný a rytmický, můj zrychlený a mělký. Čas se nebezpečně zpomalil, prakticky přestal existovat. Upřímně nevím, jestli jsem vnímal tlukot jeho silného srdce nebo můj vlastní, snažící se probít skrz hrudní koš na povrch. V uších mi dunělo tak hlasitě, až jsem se bál, že to musí slyšet taky. Nedivil bych se. Tmavé hnědé oči, ohraničené typickými černými stíny se vpíjely do mých s takovou intenzitou, že jsem měl pocit jako by se mi snad díval na samé dno duše. I když možná to nebylo daleko od pravdy, poslední dobou jsme se dost sblížili.

Ticho trvalo do doby, než ho přerušil svým hlubokým hlasem, tlumeným kuklou a maskou, podkresleným britským přízvukem. Jako kdyby jste hodili kámen do tiché vody. Hrubý, ale bez zjevné zbytečné emoce. Přesto ta slova přetrhla to křehké kouzlo mezi námi.

,,Jsi nepozorný Johnny. V normálním přímém boji by tě taková chyba stála krk. Znovu."

Pustil mě a bez dalšího slova se zvedl. Neotočil se, nepodal mi ruku. Místo toho se protáhl jako líná unuděná kočka. Náfuka. 

Já zůstal ležet, poražený, na chladnoucí podlaze tělocvičny. A najednou mnou projel záchvěv zimy. Jediné co jsem cítil byl fantomový otisk jeho těla, tepla a zoufalá otázka visící ve vzduchu.

 Co to mezi námi vlastně sakra je.

,,Mimochodem, dlužíš mi pivo za další porážku."

K čertu...