Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Slova profesora mi plynula kolem hlavy jako tlumený šum vody, věty se rozpadaly v půli, začínaly být bezobsažné a rozmazané. Víčka se mi klížila, neviděl jsem na text, hlava se mi nepatrně kývala, jako bych sám se sebou hrál tichou hru „ještě pět vteřin".
Nespal jsem. Vůbec.
Celou noc jsem byl vzhůru kvůli stresu, protože mého bratra dnes operovali. Pořád jsem měl v hlavě jeho tvář, když byl malý, jak žmoulal svého plyšáka, když byl nervózní a i když vím, že už žádného nemá, tak jsem si právě nedokázal představit, jak ten strach překonává nyní.
Ta operace byla na poslední chvíli, nebyla naplánovaná, proto jsem ani neměl možnost přijet, mamka mi to oznámila včera před půlnocí, kdyby doufala, že už spím a přečtu si to až dneska ráno, ale já chodíval spát až kolem jedné, takže její plán mě nerozhodit, nevyšel.
Snažil jsem se vnímat text na stránce, ale oči mi těkaly, ztrácely řádky a když se mé rameno náhodně opřelo o to Jungkookovo, jen lehce, bez úmyslu, ani jsem se neomluvil, byl jsem moc daleko ve vlastních myšlenkách a především vyčerpaný.
Konec přednášky mě překvapil skoro jako siréna, zdvihlo mě to z polosnu zpět do reality a všichni se již začali balit a odcházet, židle skřípaly, znělo to hlasitě a drsně, jako kdyby mě svět znovu přivítal s otevřenou dlaní, ale k fackování.
,,Chceš se probrat?" optá se Jungkook.
Věnoval jsem mu unavený pohled, ale ihned přikývl, ani nevím proč, asi jsem si myslel, že má kávu nebo něco.
Místo toho mě ale najednou popadl za opěrku židle a prudce škubl dozadu. Než jsem stihl zareagovat, gravitace rozhodla za mě a nohy se mi smekly, tělo se překulilo a já s tupým zaduněním dopadl na zem.
,,Kurva."
Zalapal jsem po dechu, koutkem oka jsem zahlédl Jungkooka, jak se na mě kouká s tím svým polovičatým úšklebkem, ne úplně škodolibým, ale rozhodně spokojeným.
,,Tak co, jsi probranej?" optá se.
Zůstal jsem ležet na podlaze, hlavu zakloněnou ke stropu a na vteřinu přemýšlel, jestli ho mám kopnout do prdele, nebo jen zavřít oči a předstírat smrt. Byl jsem schopný jenom zvednout ruku a ukázat mu prostředníček, byl jsem příliš unavený na to ho poslat slovně do hajzlu.
Jeho výraz to nijak zvlášť neotřáslo, jen mu na rtech cukl ten samý pobavený stín, co se tvářil jako úsměv, ale chutnal spíš jako provokace.
Chvíli na mě zíral, jak ležím na podlaze jako idiot, ale pak se zvedl a nečekaně ke mně natáhl ruku. Překvapilo mě to, vážně jo, a chvilku jsem jenom beze slova sledoval jeho potetovanou ruku, kterou jsem poté váhavě přijmul.
Jungkoook mě začal táhnout nahoru a pak, těsně když jsem se zvedal na nohy a měl jsem váhu víc ve vzduchu, než na zemi, svou ruku uvolnil. Znovu jsem s sebou žuchl dolů, tentokrát o něco tvrději.
,,Vole, tak už mě rovnou zabij." ceknu.
Cítil jsem, jak se mi do tváří hrne horko, ne z bolesti ani ze vzteku, ale z toho zatraceného faktu, že jsem byl příliš unavený na to, abych byl na něj doopravdy nasraný.
