Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Knihovna byla tichá, až na šustění papíru a občasné klapnutí klávesnice. Seděl jsem u jednoho z rohových stolů, obklopený knihami a svými kostrbatými poznámkami, z nichž většina začínala smysluplně a končila chaosem.
Vedle se tiše kouřila káva z automatu, horká, mdlá, ale jediná, co mě držela vzhůru.
Zrovna jsem se snažil pochopit význam metafory v Bouři od Shakespeara, když kolem někdo prošel, až příliš blízko, a drknul do kelímku s kávou, který se zakymácel a pak se převrhl.
Horká tekutina se rozlila po stole, po poznámkách, po čtyřech stránkách, které jsem právě přepisoval asi dvě hodiny.
Semkl jsem si rty k sobě a instinktivně vyskočil, papír vlhnul, písmo se rozpíjelo, moje práce mizela.
,,Upsík."
Zvedl jsem pohled a spatřil Jungkooka, který měl výraz napůl pobavený, napůl nevinný, jako by se mu právě podařilo převrátit kelímek vlastní telepatickou silou, přitom ten pohyb udělal sám a schválně.
,,Třeba ti vesmír naznačuje, že jsi psal sračky." vysloví.
Posadil se na stůl, což jsem nepobíral, ale ani neměl čas to pochopit, protože jsem vyhrabal kapesníky z batohu a utíral svoje černý džíny, ale taky stůl, odkud jsem sebral promočený list, který se mi rozpadl mezi prsty.
„Spíše mi jenom naznačuje, že jsi neskutečný debil." odseknu.
Úplně zbytečný pohyby a činy, který byly pro mě nepochopitelný. Mokrý kapesníky jsem dal do strany, posadil se zpátky na gauč a monitoroval stůl, abych zhodnotil tu zkázu, ale náhle se přede mnou objevil jeho klín. Ledabyle si přesednul do tureckého sedu, proč se neposadil na gauč či židli opodál, zůstalo záhadou a zadíval se na učebnici.
,,Shakespeare, jo?"
Letmo se podíval na učebnici, která zůstala vcelku a já se mezitím rozhlédnul, zda tu není někdo jiný, jelikož si nemyslím, že by si měl sedat na stůl v knihovně.
Ty dva měsíce jsem si myslel, že mi to jde, že překvapivě rozumím všemu, ale náhle nastala chvíle, kdy jsem se ztratil. Našel jsem všechny rozbory, vysvětlivky, ale i tak jsem tomu nerozuměl, nedokázal jsem se spojit s tou metaforou a pochopit podstatu děje.
Jungkook nechápavě zvedl obočí.
,,Tak to jsi fakt debil, zrovna Caliban je zajímavá postava. Symbolizuje divokost, instinkt, a jeho vztah s Prosperem je skoro jako zrcadlo mezi mocí a zotročením. Nevinný nebo monstrum? Klasický spor." odpoví.
Hluboko uvnitř se mi rozsvítilo světýlko a měl jsem chuť se praštit čelem o stůl, jelikož mě již i tak strašně sralo, že byl atraktivní, ještě k tomu byl i inteligentní a nenáviděl jsem ho o to více.
„Ty jsi to četl?" optám se.
Zadíval se na mě a jeho pohled byl neutrální, ale poté zakroutil očima.
„Tak ne asi ty vole."
Jasně, samozřejmě, že ano, jinak by o tom nemluvil, takže protentokrát jsem jeho reakci i chápal.
,,Jednou pro esej, podruhé ze zvědavosti. Taky jsem si myslel, že to bude nuda." dodá.
Bez optání si přisunul mou učebnici k sobě, začal listovat a mluvit dál, o postavách, o scénách, o tom, co která replika může znamenat. A já jsem jen nehnutě seděl a absolutně nepobíral, že mi nyní bez námahy rozkládal Shakespeara jako pexeso.
Nechápal jsem, proč mi pomáhá, ale z nějakého důvodu jsem si přál, aby nepřestával. Mluvil laicky, srozumitelně a doplňoval svoje myšlenky, který mi dávaly smysl a přichytil jsem se u toho, že jsem zcela přestal řešit, kdo mi vlastě vypráví.
,,Tak proto se tak řeší, jestli je Caliban oběť nebo hrozba. Už mi to začíná zapadat, děkuji. Mohl by jsi mi pomáhat častěji." vyslovím.
Byl jsem fakt nadšený, že mi to konečně začalo dávat smysl, vzhledem k tomu, že jsem u toho seděl už nanejvýš tři hodiny a můj mozek to nedokázal pobrat.
Jungkook odsunul knihu, ladně se zvedl a přešel k automatu na kávu, kam hodil drobné.
,,Nezvykej si, nebyl to dobrý skutek, jen záchvat lítosti." odpoví.
Mé nadšení pokleslo, dokázal být zase nějakou dobu milý, ale poté mi opět vlepil facku a čím častěji se to opakovalo, tím hůře jsem to snášel.
Vzal kelímek od kávy a vrátil se ke gauči, napil se, ale v příští vteřině mu cukly koutky v něčem mezi znechucením a šokem. Tekutina mu v úzkém pramínku vklouzla zpět do kelímku, vyplivnul ji nazpět.
,,No fuj ty vole." vysloví.
Než jsem stihl něco říct, tak mi kelímek vrazil do ruky a poté si to odkráčel pryč z knihovny. Můj mozek se načítal a pokaždé, co jsme měli mezi sebou nějakou interakci, tak jsem z toho byl více zmatený.
Pokud by mě tolik nenáviděl, tak přeci by mi dobrovolně nepomohl, nejenom s učením, ale stejně tak i minulý týden v baru. Pokud by mě měl ale rád, tak by mi slovně neurážel a netvořil ve mně trýzeň.
Měl jsem ovšem pocit, že se to krapet zlepšuje, nohy mi podkopnul naposledy dva týdny zpátky, což beru jako výhru a knihy mi shodil sice minulý týden, avšak si doopravdy myslím, že to bylo nechtěně a vrazil do mě omylem.
Stejně jsem měl v těle takový tlak, když jsem byl s ním, taková ta nejistota, že nevím, jak zareaguje, zda se mnou bude mluvit normálně, nebo bude agresivní či jenom sarkastický debil.
Pohltila mě i myšlenka, že vždycky, co se zachová mile, si to beru příliš vážně, kdyby můj mozek v tu chvíli vypustil všechno to špatné, což mě strašně frustrovalo. Byl jsem kvůli němu mimo a zhluboka jsem vydechl, než jsem se napil.
Pak mi to ovšem cvaklo, já se kurva napil z té kávy.
Po té šílené realizaci jsem si v duchu přísahal, že už nikdy nebudu pit kávu z automatu, natož tu, která prošla jeho ústy, ale tekutinu už jsem spolknul a nemohl jsem ji vrátit zpátky.
Rychle jsem kelímek odložil na stůl a několikrát si otřel rty, jakoby to mohlo nějak změnit vše, co jsem právě udělal, přitom nikoliv.
Opřel jsem se, na moment zavřel oči a předvedl výraz, kdyby se mi chtělo brečet, přitom vím, že o nic nešlo, ale skutečnost, že jsem spolknul jeho sliny, nebyla zcela líbivá.
-
oops I did it again Příště si dáme krapet delší část, pak se ovšem přesuneme do druhé části knihy.
