Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Seděl jsem na zemi, opřený zády o postel a obklopený rozevřenými sešity, poznámkami a zvýrazňovači, které už dávno ztratily svou svěžest.
Na koberci stál tác s čajem a zbytky sušenek, které jsme před chvílí ještě všichni ládovali, a vzduch v pokoji byl hřejivý, přesně ten typ tepla, co přichází s přítomností přátel, tlumeným smíchem a šustěním papíru.
Yoongi seděl na posteli, nohy natažené a bez zájmu si pročítal jednu z poznámek, kterou zřejmě stejně brzo odhodí. Jimin se rozvalil v rohu postele s dekou přehozenou přes ramena a občas do něčeho rýpnul, ale spíš jen udržoval konverzaci.
Hoseok byl shrbený nad učebnicí, na čele měl vrásky soustředění a ruku zabořenou do vlasů, jako by se tím pokoušel vytlačit odpověď ven silou myšlenky. Vedle něj seděl Jungkook, neuvěřitelně klidný, s tichým hlasem a jemným pohybem prstu ukazoval do řádků.
Vysvětloval Hobiho otázku s takovou trpělivostí, že to působilo skoro hypnoticky. Nezvýšil hlas, nezakoulel očima a nezasmál se pobaveně jako jiní, když někdo něco nechápal, jen se na něj díval s tím svým klidným pohledem, jako by měl všechen čas světa.
Pozoroval jsem, jak se mu lehce zvedají koutky, když Hobi něco konečně pochopil, jak se jeho ruka občas zlehka dotkla okraje učebnice, jako by i ty nejmenší pohyby měly význam. Jeho obličej byl uvolněný, téměř něžný a v tom tlumeném světle vypadal nějak jinak, měkčeji.
Nevím, proč jsem na něj zíral tak dlouho. Možná mě fascinoval ten rozdíl, mezi jeho obvyklým výsměšným pohledem, který si šetřil pro mě a touhle verzí, kterou dostával někdo jiný.
A možná se mi jen líbilo sledovat jeho úsměv, protože nepřicházel tak často.
Jungkook se znovu pousmál, tentokrát o trochu víc a v očích mu blýsklo, když Hobi udělal nějakou poznámku, která ho zřejmě pobavila, a i když jsem nezaslechl, co to bylo, viděl jsem ten jemný pohyb koutků, mírné přimhouření očí a lehké zaklonění hlavy.
Všechno to bylo přirozené, nenucené a krásné.
Pak se ale otočil, na zlomek vteřiny naše pohledy sklouzly k sobě a já se úplně ztratil. Nebylo to nic zvláštního, žádné hluboké gesto, žádný úsměv, jen prostý kontakt očí, ale mně to stačilo.
Zalapal jsem po dechu trochu prudčeji, než jsem chtěl a rychle sklonil pohled zpátky k sešitu, jako bych tam právě objevil smysl života. Srdce mi tlouklo rychleji, než by mělo, o to více, když se Jungkook přesunul a sedl si vedle mě na zem, bez varování, tak blízko, že se mi napjala záda. Přehodil si přes kolena učebnici, ale koutkem oka sjel pohledem ke mně.
,,Už nevypadáš jako oběť autonehody, gratuluju." vysloví.
Podíval jsem se na něj a chvilku vstřebával jeho větu, která nevím proč, na mě působila pozitivně, ač ji řekl jízlivě.
,,Díky?"
Nevěděl jsem, jak bych měl reagovat, on mykl se svým obočím a naklonil se ke mně, jako by si chtěl zblízka ověřit můj nos.
