Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Seděl jsem na lavičce před kolejí, nohy natažené přes betonový okraj, telefon přitisknutý k uchu a druhou rukou jsem si bezmyšlenkovitě mnul čelo.
,,Říkali doktoři, co dál?" optám se.
Snažil jsem myslet na mámu a ozvat se ji aspoň jednou týdně. Ze začátku vedla svůj klasický monolog o tom, zda jsem jedl, zda zvládám to učení a jestli všechno stíhám, ale po deseti minutách odbočila zcela jinam.
,,Že to není životu nebezpečné, ale že se ta dysfunkce zhoršila. Zřejmě se mu vrací arytmie a mluví o nových lécích, možná i o operaci." odpoví.
Zavřel jsem oči a i přes zavřené víčka cítil, jak se mi do koutků dere tíha. Můj bratr často omdlíval, už když byl malý, ukázalo se, že má problém se srdcem, ale díky lékům vedl bezstarostný život, avšak ve chvíli, co nastoupil na střední a potýkal se s větším stresem, se jeho stav zhoršil.
,,Bude v pořádku, vždyť to víš." dodá máma.
Věděl jsem to, nebyl v ohrožení života a jeho stav se dá jistě do pořádku. I tak mi to bylo líto, měl zažívat ta nejlepší léta a teď ho možná čeká operace, která jistě dopadne dobře, ale jde jenom o zbytečnou tíhu navíc, kterou musí překonat.
Chvilku jsme si ještě podívali, ale po pěti minutách jsem zavěsil. Telefon jsem si nechal ležet na stehně a zíral na čáry v betonu pod nohama, moje myšlenky se obrátily zcela jinam a cítil jsem snad i lítost, že nyní nejsem doma.
Nejsem s ním, přitom jsem vždycky byl.
,,Bavil jsi se kurva dobře?"
Zhluboka jsem vydechl, jeho hlas ke mně dolehnul okamžitě, ale já svůj zrak upřel nahoru až po nějaké době. Jungkook stál sotva půl metru ode mě, obočí vražený do sebe, oči temný a čelist zatnutou.
Na moment jsem sklonil hlavu a opřel si čelo o spojené ruce. Srdce jsem měl někde u kotníků a žaludek sevřený v pěst, jen pár minut ticha, nic víc jsem nechtěl.
„Teď fakt ne."
Zamumlal jsem, ale raději hned popadnul svůj mobil a zvedl se z lavičky. Chtěl jsem projít kolem něj, vrátit se do budovy, ale postavil se mi do cesty.
„Celý den jsem měl v patách ty zasraný holky, který mi málem vyrvaly všechny vlasy. Ty jsi se smál z dálky jako prvotřídní sráč a teď se ti najednou nechce mluvit?"
Jindy bych hravě a neplánovaně přistoupil na jeho styl. Jistě bych mu odpověděl, že bych mu měl začít účtovat za PR, když měl takový úspěch nebo vypíchnout, jak se kolem nich motal jak štěně u misky.
Já to však nedokázal, neměl jsem sílu se pouštět do hádky, řešit banalitu, hloupý vtip, který byl pro mě nepodstatný.
,,Jungkooku, vážně. Teď ne." vyslovím.
Ignoroval to, samozřejmě, a přistoupil ke mně blíž. Začal mlít svoje hovna, přitom má hlava šla kolem a absolutně jsem neměl kapacitu poslouchat jeho nesmyslný kecy.
Chtěl, abych to vyřešil a já tomu tak učinil, ale vůbec nechápu, proč za mnou leze a hraje si na důležitého, když evidentně o mou společnost nestojí.
