Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Probudil jsem se a první, co si uvědomil, bylo teplo, měkké peřiny kolem mě, hřejivé světlo procházející skrz polo zatažené závěsy a tlumené zvuky zvenčí, ale došlo mi, že tu to bylo příliš útulné a vonělo to jako Jungkook.
,,Dobré ráno, Taehyungie."
Jeho hlas ke mně dolehl z druhé strany místnosti, otočil jsem hlavu a spatřil ho sedět na kraji postele, nohu volně přehozenou přes koleno, v jedné ruce hrnek s kávou a když se na mě podíval, koutky mu cukly pobavením.
„Ty jsi mě sem odtáhl?" optám se.
Hlava mi třeštila, v ústech jsem měl sucho a cítil jsem se absolutně ztracený. Vzpomínám si, že za mnou přijel, ale byl jsem hrozně unavený a vůbec si nepamatuji na tu cestu, jak jsem se dostal k němu a především do jeho ložnice.
„No, chtěl jsem tě nechat spát na ulici, ale pak jsem si řekl, že by to nebylo moc romantické," odpoví.
Zamrkal jsem a pokusil se posadit, ale jakmile jsem se pohnul, ostrá bolest mi projela hlavou. Zakňučel jsem a přitiskl si dlaně na spánky.
,,Byl jsem asi hodně opilý, viď?"
Zasmál se a odložil hrnek na stolek. Přesunul se ke mně, já se zatím úspěšně opřel zády o zeď, abych byl aspoň trochu ve stejné výšce.
,,Byl. Teď už jsi jen strašně rozkošně zmatený." Natáhl ruku a odhrnul mi pramen vlasů z čela. „A trochu pomačkaný."
Na moment jsem zavřel oči, jeho dotek byl jemný a konejšivý. Mé srdce se rozbušilo rychleji, když jsem si vzpomněl na včerejší noc, na zprávy a na to, co jsem napsal.
,,Přinesl jsem ti vodu a prášek," vysloví.
Teprve teď jsem si všiml sklenice na nočním stolku, kterou mi ihned podal. Poděkoval jsem a spolknul prášek, pořádně ho zapil a na moment se zamyslel, kdy naposledy jsem si musel vzít prášek na hlavu a již teď mi bylo jasné, že s Jiminem už dlouho chlastat nebudu.
„Pamatuješ si včerejší noc?"
Ztuhl jsem. Včerejší noc byla jako rozmazaná skvrna, ale tahle část se mi začala pomalu vybavovat. Opilý, plný emocí, vyťukal slova, která se mi usadila v hrudi už dávno, ale pak, když Jungkook volal, zpanikařil jsem.
,,Ano," odpovím.
Odložil jsem sklenici a snažil se neuhýbat pohledem. Jungkook nic neřekl, jen si mě prohlížel, jako by něco zvažoval.
„Proč jsi mi nepřijmul hovor?"
Jeho hlas byl měkký a zvědavý, i přes to jsem cítil, jak se mi svírá žaludek. Najednou mi bylo skoro špatně, a ne kvůli kocovině.
,,Myslím, že jsem se bál. Je to jen pár dní, co spolu oficiálně jsme. Píšeme si měsíc, známe se roky, ale stejně mi to přišlo strašně brzo na to, abych to řekl nahlas, nechtěl jsem to uspěchat," odpovím.
Měl jsem obavy, že ho vyděsím, že mi to nebude opětovat, protože je příliš brzo, přitom já měl vnitřně pocit, že je to správné. Přeci jenom se mi líbil už takovou dobu, neměl jsem potřebu se vídat s někým jiným, budovat vztah s někým jiným, protože jsem u nikoho jiného nezažil ten odzbrojující pocit.
Jungkook se pousmál, ale pak jsem ucítil, jak se matrace pod jeho vahou prohnula. Posunul se blíž ke mně.
,,A co když tě miluji taky? Mám čekat měsíc, dva nebo půl roku, až ti to budu moct říct? Domnívám se, že to takhle nefunguje, svoje pocity neovlivníš a není dáno, po jak dlouhé době má člověk právo cítit lásku."
Tahle slova se mi vpila pod kůži, zahřála mě víc než sluneční paprsky procházející skrz okno. Polkl jsem a přejel pohledem po jeho rtech.
„Řekni to ještě jednou."
Nechal si na čas, ale poté se pousmál a naklonil se ke mně, až jsem cítil jeho dech na svých rtech.
„Miluju tě, Taehyungie."
Zavřel jsem oči a přitáhl si ho blíž. Naše rty se setkaly v polibku, který chutnal po kávě a po něm, po všem, co jsem si přál.
