Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pohled Taehyunga
,,Takže jste spolu?"
Doslova jsem odhodil učebnice do skříňky, kterou jsem obratem zamkl, a popadl batoh ze země. Věnoval jsem svému kamarádovi neurčitý pohled, který snad dokonale odrážel i moje zmatené pocity.
,,Ne," odpovím stroze.
Zamračil se, očividně nechápal, a já si až příliš pozdě uvědomil, že jsem udělal to samé.
,,Teda nevím," dodám.
Vůbec jsem se v tom nevyznal.
Rozešli jsme se chodbou a já mlčel, snažil se srovnat si myšlenky a ani jsem si neuvědomil, že jsem zpomalil krok, dokud mě u vchodu někdo nečekaně neobjal kolem ramen.
Celé mé tělo nadskočilo leknutím, ten dotek byl příliš náhlý, ale jakmile jsem pootočil hlavu a zjistil, kdo stojí po mém boku, myšlenky se mi úplně vymkly kontrole. Mám se pohnout? Nebo radši zůstat stát? Narovnat se? Nebo se naopak trochu uvolnit?
,,No, já mám takový pocit, že ano."
V tu chvíli jsem se prudce podíval na svého kamaráda, který nás sledoval s pobaveným výrazem. Jungkook se široce usmál.
,,Jimin, že ano? Rád tě poznávám, jsem Jungkook."
Černovlásek k němu natáhnul svou ruku, kterou spěšně přijmul a lehce potřásl.
,,Já vím, Taehyung mi o tobě hodně vyprávěl. Taky tě moc rád poznávám."
Jimin měl tu zvláštní schopnost vždy působit klidně a přátelsky. O mně se to občas říkalo taky, ale pokud bychom se měli srovnat, on byl rozhodně mistr ve skrývání emocí. I v nepříjemných situacích.
,,Pokud nebudeš proti, tak ukradnu tvého kamaráda," řekne Jungkook.
Dnes jsem absolutně nebyl připravený na to, abychom byli spolu někde sami.
,,Jasně, je celý tvůj."
Přísahal bych, že mi vzplanuly tváře, když Jimin s úsměvem pokrčil rameny a bez dalšího slova mě tu nechal napospas osudu.
-
Myslím, že mezi námi už vznikla taková malá rutina. Jungkook koupil kávu s sebou, abychom se mohli projít, a po několika minutách jsme se ocitli u vody, kde se hladina třpytila odrazem slunečních paprsků.
Dnešní den byl nádherný, příjemně hřejivý, s blankytně modrou oblohou, která vypadala, jako by ji někdo namaloval. Napil jsem se kávy, ale periferně jsem vnímal, že mě Jungkook upřeně sleduje.
,,Proč se tak díváš?" optám se.
Díval se až zkoumavě, s očekáváním v očích, což jsem nechápal.
,,Jungkooku, fakt mě znervózňuješ. Mám snad něco na tváři?"
Automaticky jsem si rukou přejel přes ústa, jestli mi tam nezůstala káva, ale on se jen pousmál, povolil výraz a natáhl se ke mně blíž.
,,Uka."
Vzápětí mě jemně chytil za bradu a natočil mou tvář blíž k sobě. Zatajil se mi dech, jeho hnědé oči mě pozorovaly z takové blízkosti, že jsem se nedokázal ani pohnout.
Jeho oči se ani na chvíli neodvrátily a cítil jsem, jak mi pohled doslova propaluje tvář.
„Tak co?" zamumlám.
Můj hlas byl slabší, než bych si přál, ale jeho blízkost mě doopravdy vyvedla z míry. Jungkook se pousmál, ale nepustil mě.
„Nic zvláštního." Naklonil hlavu na stranu, jako by si mě znovu důkladně prohlížel. „Jen nádherné rty, oči, nos a pár rozkošných pih k tomu."
Mé srdce se nebezpečně zachvělo, jak klidně, skoro až hravě ta slova pronesl. Polkl jsem a rychle sklopil pohled ke své kávě.
Potřeboval jsem se na něco soustředit, na cokoliv jiného než na jeho dotek na mé bradě nebo na ten vševědoucí úsměv.
A právě až v tu chvíli jsem si toho všiml.
Měl jsem pocit, že se definitivně rozteču, když jsem pozoroval text, napsané černým fixem na straně kelímku.
Budeš se mnou chodit? A pod tím byla dvě malá čtverečková políčka. Ano. Ne.
Přejel jsem pohledem z kelímku zpátky na Jungkooka, který mě celou dobu sledoval s výrazem plným očekávání.
„Ty jsi-" Nedokázal jsem to ani doříct.
Ve filmech mi to připadalo nesmírně hezké, ale nyní o to více, protože šlo o ten krásný pocit, že si na to pamatuje, vzpomínal si na to, o čem jsem mu vyprávěl.
Místo jakéhokoliv vysvětlení mi věnoval úsměv a sáhl do kapsy, vytáhl černou fixu, beze slova ji otočil v prstech a pak mi ji podal.
Zíral jsem na něj s mírně pootevřenými ústy, zatímco mé srdce zběsile bušilo. On to myslí vážně. On to opravdu myslí vážně.
