Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
J: dobré ráno💛
T: WVGSJKZD
T: Dobré ráno 🤗💛
J: jak se ti spalo?
T: Moc dobře!
T: Možná až fakt moc
T: Zaspal jsem
T: Ani snídani jsem nestíhal
T: Ale nakonec jsem dorazil i dřív
T: Jsem blesk McQueen 🏎
T: Jak se spalo tobě? 🤗
Pohled Taehyunga
Pročítal jsem si poznámky, než začne hodina, kdybych snad byl schopný během pěti minut se naučit na test, ale naděje umírá poslední. Slova se mi slévala dohromady, zatímco kolem mě probíhaly ranní rozhovory spolužáků, smích a občasné povzdechy těch, co na tom byli s učením stejně jako já.
Jimin byl nemocný, seděl jsem tak sám, vnímal rozhovory ze všech stran a oplatil pozdrav kamarádovi, který procházel v uličce, aby se dostal na své místo.
Na chvíli jsem opět sklopil hlavu k sešitu, než se vedle mé lavice objevil někdo, koho bych tu nečekal, a okamžitě jsem vzhlédl.
Nehnutě jsem si ho prohlížel, jeho černý vlasy, který měl perfektně upravený, piercing v obočí, který se lehce zaleskl pod umělým světlem učebny a tetování, které vykukovalo pod rukávem mikiny.
Následně jsem sklopil pohled, v ruce držel papírovou tašku z pekárny, kterou položil na mou lavici.
„Nevěděl jsem, zda snídáš slané či sladké, tak jsem vzal obojí," řekl klidně, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě.
Zamrkal jsem a cítil, jak mi horko zalézá do tváří.
„Děkuji moc, ale to si fakt nemusel."
Povytáhl obočí a s tichým povzdechem si dřepl vedle mojí lavice, lokty si opřel o stehna a zadíval se na mě zespodu s mírným úsměvem.
„Nic jsi nejedl, takže to bylo nutné," odpoví.
Jeho argument byl nepopíratelný. Ucítil jsem vůni čerstvého pečiva, která se okamžitě rozprostřela kolem nás a hlasitě mi zakručelo v žaludku, což ho pobavilo ještě víc.
„Mlč," zabručel jsem a sklopil pohled k tašce, abych zakryl rozpaky.
„Kolik ti dlužím?" optám se.
„Nic," odvětil lehce.
A než se postavil, položil ruku na moje stehno, aby se o něj opřel. Nebylo to ani těžké, ani dlouhé, ale dost na to, aby se mi na zlomek vteřiny zastavil dech. Zvedl se plynule, jako by se nic nestalo, a já zůstal sedět v naprostém šoku, v hlavě prázdno a v hrudi chaos.
Naklonil se ke mně s tím svým typickým sebevědomým výrazem. Jeho prsty na okamžik přejely po hřbetu mé ruky, než se přiblížil ještě blíž, až jsem ucítil jeho parfém.
„Po škole půjdu na kávu a tebe si beru s sebou."
Mrkl na mě, odtáhnul se a aniž by čekal na odpověď, se vydal ke dveřím. Mávl rukou na rozloučenou a zmizel dřív, než jsem se stihl pořádně vzpamatovat. Zůstal jsem sedět s papírovou taškou v rukou, tvář horkou a myšlenky naprosto v troskách.
