Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
T: NEVÍM ZDA UŽ MI JEBE
T: ALE JUNGKOOK MI CHTĚL DÁT PUSU
T: ASI
T: NECHÁPU
T: ALE JÁ UHNUL!
T: DO HÁJE 😭
T: AAAA
T: JSEM KOKOT
T: Fakt úplný.
Napil jsem se piva, než jsem zkontroloval pizzu v troubě, a přesunul se do obýváku. Posadil jsem se na gauč, vnímal hudbu, kterou Jungkook pouštěl přes reprák, a rozhodl se na něj počkat tady, než se vrátí z obchodu.
Zhluboka jsem vydechnul a na moment se rozhlédnul, tiše obdivoval jeho byt, který byl velice útulný. Stále mi nedocházelo, že mě sem vzal, a že mě tu i bezprostředně nechal samotného, jako by mi snad tolik důvěřoval, což bylo milé.
Křečovitě jsem sevřel svůj mobil a opět ho otevřel, sledující konverzaci, nyní jen monolog, který byl pro osobu na druhé straně jistě otravný, ale já potřeboval nějak ventilovat svoje myšlenky.
T: Zní to asi hrozně debilně
T: Ale uhnul jsem kvůli tobě
T: Já vím, že to nechceš číst
T: Minule jsem tě s tím naštval
T: Ale nikdy jsem tohle nezažil
T: Mít rád dva lidi zároveň
Připadal jsem si jako blbec, že jsem takhle přemýšlel. Byl jsem pod tlakem, ač jsem si to zavinil sám, a nervózně jsem poklepával levou nohou.
Rušil mě každý aspekt, i vlastní myšlenky, a také písnička, která byla pravidelně přerušována, když Jungkook dostal novou zprávu.
T: Proč tě mám rád ty debile 😭
T: KOMPLIKUJEŠ TO
T: UŽ I TAK JE TO SLOŽITÉ
T: Proč se nechceš vidět?
T: NECHÁPU TO
,,Už dost," vyslovím.
Natáhl jsem se ke konferenčnímu stolku, abych vzal Jungkookův mobil a vypnul zvuk, aby se hudba neustále nepřerušovala.
Prsty mi ztuhly, srdce mi vynechalo úder, když jsem spatřil jeho rozsvícenou obrazovku a poslední zprávu, kterou dostal.
Muselo to být nějaké nedorozumění, shoda, cokoliv jiného a jakmile jeho obrazovka zhasla, rozhodl jsem se poslat další zprávu.
T: ?
Displej se ihned rozsvítil a můj žaludek se okamžitě stáhnul.
,,To si děláš srandu."
Můj hlas byl tichý, můj mozek ovšem křičel a celý svět se na pár vteřin převrátil vzhůru nohama.
Vzpomínky na naše konverzace mi prolétly hlavou jako film. Každé slovo, každý náznak, každé přiznání. Věděl všechno, že se mi líbí a co k němu cítím.
Najednou mi bylo horko, cítil jsem, jak se mi napíná hruď, jak se mi třesou prsty a nechápal jsem, proč to udělal.
Podle ostatních byl chladný. Já tomu nevěřil, ale co když to byla pravda a jen se nade mnou bavil, jak jsem patetický a dětinský?
Dveře náhle cvakly.
Vystřelil jsem pohledem ke vchodu, srdce až v krku, a sledoval kluka s černými vlasy, který se objevil s taškou v ruce. S nadšením ji nadzvedl a vykouzlil úsměv, jako by ode mě očekával stejnou reakci, ale ta nepřišla.
„Děje se něco?" naklonil hlavu.
Jeho hlas byl starostlivý a odložil tašku do strany.
Nemohl jsem odpovědět. Jen jsem na něj hleděl, v hlavě zmatek a v hrudi bouřka, až pak jsem konečně našel svůj hlas.
,,Celou tu dobu si píšu s tebou?"
Jeho oči se rozšířily a tvář mu zbledla. Na moment sklopil pohled, ale poté udělal krok ke mně a já se v sekundě zvedl, volnou ruku nastavil před sebe, aby se přestal přibližovat.
,,Taehyungu, já ti to vysvětlím."
Cítil jsem se hrozně hloupě a trapně. Psal jsem mu zprávy, které byly přehnané, jako kdyby mi bylo patnáct, a nedovedu si ani představit, co si o mně musel myslet.
Můj mozek mi samovolně předhazoval naše zprávy, jak jsem mu básnil o tom, jak je krásný a přitažlivý, sračky o tom, jak jsem z něho udělaný. Tyhle zprávy bych jemu nikdy nenapsal, jen svému nejlepšímu kamarádovi, za kterého jsem ho považoval.
Prošel jsem kolem něj, on se mě snažil zastavit, ale já uhnul. Nemohl jsem tam zůstat, měl jsem pocit, že nemůžu dýchat a i když volal mé jméno, tak jsem se nezastavil a opustil jeho byt.
