Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pohled Taehyunga
,,Když mi bylo asi šest, rozhodl jsem se, že budu superhrdina. Můj plán byl jednoduchý, musím umět létat, a protože jsem byl dítě plné nápadů, ale ne nutně zdravého rozumu, vymyslel jsem, že nejlepší cesta k letu je deštník," vyslovím.
Snažil jsem se rovnoměrně rozetřít rajčatovou omáčku, ale koutkem oka jsem sledoval jeho ruku, jak sypala na druhou polovinu jemně nastrouhaný sýr.
,,Chtěl jsi být Mary Poppins, je mi to jasné," řekne.
Pousmál jsem se, ale přistihl jsem se, že zadržuju dech pokaždé, když se naklonil blíž. Nyní mi však věnoval pohled, abych pokračoval v příběhu, a tak jsem se opět začal soustředit.
,,Vzal jsem ten největší deštník, co jsme doma měli, vylezl na zahradní houpačku a postavil se na její nejvyšší bod, otevřel jsem deštník a skočil."
Jeho ruka se na vteřinu zastavila těsně vedle mé. Teplo jeho kůže bylo sotva znatelné, ale i tak mě zamrazilo.
,,A jak to dopadlo?" optá se.
Vzal skleničku, aby se napil piva a já jeho pohyb samovolně následoval, ale prozatím jsem skleničku jenom držel.
,,No, nelétal jsem," odpovím.
Zakuckal se smíchem, protože jsem nechtěně odpověděl s větším zármutkem. Jako malý jsem však byl doopravdy zklamaný, že se můj plán neuskutečnil.
,,Ale zato jsem udělal ukázkový pád přímo do keře rybízu. Skončil jsem zamotaný mezi větvemi, poškrábaný, ale kupodivu bez zranění," dodám.
Napil jsem se a poté jsme se vrátili k pizze. Vzal jsem šunku, kterou Jungkook nakrájel, a začal ji pokládat do pravidelných řad.
,,Maminka byla určitě v tu chvíli ráda, že jsi nechtěl být potápěč."
Najednou se natáhl přes stůl pro poslední hrst sýra a jeho loket se lehce otřel o můj. Bylo to nicotné gesto, náhoda, a přesto se mi v hrudi rozlilo horko a odvážil jsem se na něj krátce podívat.
A on, s koutky rtů sotva znatelně zvednutými, pokračoval, jako by se nic nestalo a jakmile byla pizza ozdobená, tak se narovnal a věnoval mi pohled.
Pousmál se, vskutku upřímně, a z ničeho nic přistoupil přímo ke mně. Zamrkal jsem. Trvalo mi pár vteřin pochopit, co dělá a ještě déle zpracovat, jak moc blízko u mě je.
Horko mi vystoupalo do tváří, zatímco mi bříškem palce setřel rajčatovou omáčku, která se tam nějak dostala.
Mohl vzít ubrousek, mohl mi to jen říct, ale neudělal ani jedno.
„Hotovo," řekl nakonec, ale neodtáhl se.
Jeho pohled sklouzl k mým rtům, jen na okamžik, dostatečně krátce, aby si toho člověk mohl nevšimnout. Ale já si toho všiml.
Polkl jsem. Nevěděl jsem, jestli něco říct, nebo nechat ten okamžik vyšumět. Ale on se pak lehce pousmál, jinak než předtím, měkčeji, jako by věděl něco, co já teprve začínám chápat.
Nepatrně se ke mně sklonil a já propadl panice. Sledoval jsem jeho stříbrný kroužek, který zdobil jeho spodní ret, ale v sekundě uhnul do strany.
Své srdce jsem cítil až v krku, ale bylo mi bohužel jasné, z jakého důvodu jsem uhnul.
Jungkook se narovnal, a já cítil jeho pohled, který jsem nyní nedokázal identifikovat. Až když ode mě ustoupil, podíval jsem se opět dopředu.
Než se vrátil k lince, olízl si palec, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. A já tam jen stál, s bušícím srdcem, neschopen myslet na cokoliv jiného než na ten dotek, který na mé kůži pořád zůstával, a s obrovským zmatkem v hlavě, co se chystal udělat a proč jsem to odmítnul.
„Hned tady vedle je krámek, skočím pro zmrzlinu, jestli máš chuť," promluvil.
Mluvil ke mně stále vlídně a dokonce mi věnoval úsměv, který jsem mu polo patě opětoval a kývl na souhlas.
