Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
T: Prosím
T: Piš něco 🥺
T: Cokoliv
T: Mrzí mě to
T: Nechtěl jsem tě s tím naštvat
T: Byl jsem jenom zmatený
T: Nevím jak ti to popsat
T: Měl jsem možnost více poznat Jungkooka
T: A jsem za to neskutečně vděčný!
T: Je opravdu úchvatný
T: Ale poprvé mě okouzlil jeho úsměv a oči
T: A celkově jak působil
T: Tebe jsem nikdy neviděl
T: I přes to jsem si tě moc oblíbil
T: Opravdu hodně.
T: Ale už ti nebudu psát, že tě mám rád
T: Ani tě nebudu přemlouvat, abychom šli spolu ven
T: Ani nebudu chtít znát tvé jméno
T: Slibuji!
T: Jenom mě prosím neignoruj 🥺
,,Proboha, Jungkooku."
Sotva jsem dokázal pevněji sevřít mobil, aby mi nevypadnul z ruky, když mě černovlásek nečekaně chytnul za zápěstí a začal tahat po chodbě.
,,K-Kam jdeme?" optám se.
Nedržel mě hrubě, ale šel poměrně rychle, takže jsem se snažil nebýt tak dezorientovaný a nasadit stejné tempo.
,,Potřebuji s tebou mluvit," odpoví.
Neodpověděl mi na otázku a zanedlouho jsme již opustili školní budovu.
,,Já si s tebou povídám moc rád, ale mám hodinu."
Pokračoval dál v chůzi a evidentně mu bylo jedno, že je vyučování, což mě popravdě moc netrápilo, ale jeho chování mi připadalo zvláštní.
Už jsem ani neceknul, nevysmeknul se mu a nechal ho, aby mě vedl do neznáma. Prošli jsme přes park, šli několik dalších minut a já vnímal vzduch, který mi náhle připadal těžký, dusný a naplněný napětím.
Jungkook se náhle zastavil, pustil mé zápěstí a já si uklidil mobil do kapsy, abych ho již nemusel nadále pevně svírat.
Bez hnutí jsem sledoval jeho pohyby, jak si frustrovaně prohrábnul svoje černý vlasy a poté mi věnoval přímý pohled, který mě znejistil.
Přistoupil přímo ke mně a já měl automatickou potřebu ustoupit dozadu, ale svůj čin jsem přehodnotil a zůstal stát statečně na stejném místě.
,,Co se děje, Jungkooku?" optám se.
Ozvalo se dunění, které se valilo oblohou a otřáslo zemí. O vteřinu později nebe rozčísl oslnivý blesk, jehož světlo na okamžik proměnilo svět v ostré stíny a jasné kontury.
Ucítil jsem, jak se vzduch ochladil, jak se mi na kůži objevila husí kůže.
První kapka dopadla na hřbet mé ruky, pak druhá a během několika vteřin se nebe rozplakalo naplno. Déšť bušil do listí, nasákl do oblečení, vítr zesílil a přinášel s sebou chlad.
Jungkook se ani nehnul, kapky mu stékaly po tváři, mokré pramínky vlasů se mu lepily na čelo a já chtěl něco říct, navrhnout, ať se schováme, ale nešlo to.
Stál tak blízko, že jsem cítil jeho tělesné teplo, i přes promočené oblečení, sálal teplem, které mě pálilo, až mi hořely tváře.
Měl jsem se pravděpodobně odtáhnout, říct něco obyčejného, rozptýlit ten zvláštní tlak mezi námi, ale neudělal jsem nic. Jen jsem tam stál, mokrý až na kost, s deštěm v očích a srdcem tak hlasitým, že musel slyšet každý úder.
