Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
T: JAK SE OPRAVUJE VITRÍNA??
T: POTŘEBUJI RYCHLOU ODPOVĚĎ
K: proč chceš kurva opravovat vitrínu??
T: OMYLEM JJEM URVAL POLIČKU
T: JAK JSOU NS NI TY SKLENÝ TROFEJE
T: NEJDE MI JI ZASUNOUT ZPÁTKY
T: PROČ DO HAJZLU VYRÁBÍ SKLENĚNÝ TROFEJE??
K: nepiš capslockem
K: znervózňuje mě to
T: TED MI JE FAKT JEDNO CO TĚ SERE
T: DRŽÍM MOBIL V JEDNÉ RUCE
T: POMOC MI
K: proč vůbec saháš na tu pojebanou vitrínu??
T: ŠEL JSEM ČURAT
T: CHTĚL JSEM SE JENOM PODÍVAZ ZBLÍZKA
T: ABYCH ZTRÁCEL ČAS
T: MÁME TECHNICKÉ KRESLENÍ
T: TU HODINU NESNÁŠÍM
T: POMOC
,,Taehyungu?"
Můj dech se zaseknul, mé tělo naopak cuklo a přestal jsem se soustřeďovat na polici, která se zřítila k zemi.
Jungkook se ji snažil zachytit, dokázal ovšem chytnout jenom jednu sošku, která měla tak to štěstí, že se nerozbila na tisíce kousku. Na chodbě se ozvala hlasitá rána, rozlehla se jako ozvěna a já své srdce cítil až v krku, když jsem spatřil tu zkázu, kterou jsem zavinil.
,,Do hajzlu." zašeptám.
Rázem se otevřely dveře vedoucí do největšího kabinetu. Na chodbě se objevila ředitelka, která se beze slova dívala na tu spoušť, a poté se podívala na nás.
Jungkook se na ni široce pousmál a nechápu proč, ale vědomě opustil jedinou trofej, která přežila.
Ozvala se další rána, tentokrát menší, která byla nejspíš poslední kapkou pro postarší paní. Hlasitě zařvala naše jména a vyslovila trest, jenž mě donutil cítit se ještě hůř než doposud.
