Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
K: Ahoj
T: JÉÉ
T: TY JSI MI NAPSAL JAKO PRVNÍ
T: Dobré ráno!💛
K: jsi v pohodě?
T: Samozřejmě
T: Jenom jsem ráno moc nestíhal
K: chápu
K: ale sluší ti to
K: ta nová barva
T: 😶😶😶
T: AAA
T: TY JSI MĚ VIDĚL??
T: PROČ NEPŘIJDEŠ ZA MNOU? 😭
T: JINAK DĚKUJI!!
T: Chtěl jsem blonďatý vlasy už dlouho💛
K: dobrý tah:)
K: a fakt jsi ok?
K: včera už jsi neodepsal
K: a dnes působíš trochu sklesle
T: Jsi moc hodný, jak se staráš 🤗
T: Promiň, že jsem už včera neodepsal
T: Byl jsem trochu smutný
T: Ale dneska už v pohodě!😊
K: proč jsi byl smutný?
T: Nějak jsem přemýšlel o Jungkookovi
T: A že jsi měl ty pravdu, že jsem nemožný
T: Jsem asi fakt delulu
T: lulu
T: lulu
T: lu
T: Vždyť asi ani nezná mé jméno
K: co to meleš?
K: vždyť máte i společnou hodinu
K: proč by neznal tvé jméno?
T: A?
T: Nevím jaký máš ty obory
T: Ale když s ním mám hodinu, tak je tam dalších 45 lidí 🙃
T: Chápeš?
T: Kam jsi šel?
T: Vrať se 😭
Pohled Taehyunga
Po několik minutách jsem si uklidil mobil do zadní kapsy, když jsem žádnou novou zprávu neobdržel.
Do skříňky jsem si hodil učebnice, který dnes nebudu potřebovat a naopak si vytáhnul žlutý kroužkový blok, kam jsem si zapisoval poznámky z literatury.
Skříňku jsem poté zavřel a obratem se otočil, abych se co nejrychleji dostal do třetího patra, protože jsem absolutně nestíhal.
Můj rychlý pohyb ovšem zavinil náraz do nově příchozího. Obratem jsem se chtěl omluvit a pokračovat dál v chůzi, ale tělem mi projelo mravenčení, když jsem zvedl pohled a před sebou spatřil černovláska.
,,Ahoj Taehyungu."
Na jeho rtech se rozlehl úsměv a více se narovnal, já měl naopak chuť propadnout pod zem, jak můj mozek nedokázal zpracovat skutečnost, že stojí přede mnou a mluví na mě.
,,Ahoj," vyslovím.
Nikdy u mě nestál tak blízko, nikdy jsem neměl možnost si ho tak detailněji prohlédnout a opravdu jsem se musel snažit, abych na něho nečuměl jako debil.
Sjel si mě pohledem, tím mě znervóznil mnohem více, ale na rtech měl nadále úsměv.
,,Hezký vlasy," řekne.
Přemýšlel jsem nad tím jestli jsem umřel nebo stále sním, protože není možné, aby mi zrovna on položil kompliment.
,,Děkuji, jsou nový," odpovím.
Uvědomil jsem si, že jsem zněl jako kokot, jako v nějaké reklamě na Perwoll, ale již jsem svá slova nemohl vzít zpět. On se ovšem zasmál a naklonil svou hlavu nepatrně do strany.
,,To mi došlo."
Věnoval mi ledabylé mrknutí a posléze se se mnou rozloučil. Vydal se opačným směrem a já se naopak rozeběhnul po chodbě, vedoucí ke schodům, a v sekundě vytáhnul svůj mobil.
