Asistentka?! (2016)

12.část

12. část

O PĚT LET POZDĚJI...

Už je to dlouho, co se ke mě Kai naposledy otočil zády. Ale za tu dobu se událo mnoho věcí, kterých nelituji. Když vynechám těch prvních pár dní, kdy jsem Kaie postupně oplakávala, nenáviděla, proklínala a nakonec začala předstírat, že nikdo takový neexistuje. Život začal dávat větší smysl.

Přestala jsem kašlat na školu a nakonec ji úspěšně dokončila. Pak jsem se začala naplno věnovat fotografování a sem tam i něco napsala. O mé knihy sice moc zájmu nebylo, ale fotky, které se postupem času lepšily, těmi se vydělat dalo. Jen na prostředí jsem si musela zvyknout. Narozeninové oslavy, svatby, rozlučky, večírky, líbánky, svatby, a zase jenom svatby. Ale nestěžuji si, kromě toho tu jsou i sólo akce, kdy fotím sama v tichu přírody.

Vydělala jsem dost peněz na to, abych se mohla odstěhovat od paní Badeové a postavit na vlastní nohy. Jenže ona trvala na tom, abych zůstala.

Nemusela mě přemlouvat dlouho, zůstala jsem a udělala jedině dobře.

Blížily se mé dvacáté narozeniny a s paní B. jsme si naplánovaly týdenní výlet do Řecka. Jenže z toho sešlo, když paní B. dostala rakovinu plic a pár týdnů na to zemřela. Což znamenalo, že jsem už podruhé musela přednést smuteční řeč.

Poté v poslední vůli paní B. zaznělo, že jsem pro ni byla ‚dcerou, kterou nikdy neměla'. Navíc mi společně s domem odkázala ještě dost velkou částku peněz, o které jsem nevěděla ani já, ani nejbližší členové rodiny.

O tom, jak byli ostatní „nadšení" z toho, že dostali jen pár peněz a starý čajový servis radši vyprávět nebudu. Každopádně jsem po malé zastávce v baru našla v pokoji paní B. balíček s mým jménem. Byly v něm ty nejlepší příběhy, které jsem kdy napsala důkladně přepsané z počítače a hezky svázané jako bývají knihy. Kromě svazků balíček obsahoval ještě dopis.

Jen jeden malý odstavec dokázal zcela změnit další část mého života...

„Pamatuj, má drahá Avery, co můžeš udělat dnes, nikdy neodkládej na zítra. Tak na nic nečekej a jdi si za svými sny. Budu na tebe dohlížet a sledovat tvé úspěchy, jako jsem to dělala doposud..."

V ten den jsem po dlouhé době brečela až do chvíle, než jsem usnula.

Ale jak už jsem řekla, ničeho nelituji. Nejen díky paní B. ale i díky Kaiovi jsem tam, kde jsem chtěla být.

Už mě přestávalo bavit posílat své knihy do všech různých nakladatelství, aby je vydali. Tak jsem si je vydala sama s pomocí odkázaných peněz paní B. a místo svého jména jsem přidala pseudonym ‚A. Badeov'.

Netuším, jestli to bylo příběhy nebo fotkami, které jsem do knih přidala, ale z nějakého důvodu se knihy docela dobře prodávaly a některé se i proslavily.

A pak přišla ta nabídka. Jedno nakladatelství, dost známé, mi nabídlo pro ně fotit a navrhovat obálky. Samozřejmě, že jsem to vzala. Pak už chybělo jen jedno, pořádně to zapít!

Teď, když už mi je dobrých dvaadvacet let, svůj život bych mohla nazvat ‚úspěšný'.

Většinu času trávím buď doma mezi knihami, nebo v práci v budově nakladatelství, kde mám svůj vlastní ateliér.

Spolupracovníci jsou fajn. Vzhledem k tomu, že jsme proslulí hlavně vydáváním knih pro mladé a románů, jsou tu převážně ženy. A navíc tu máme jen dvě „růžovky", takže s někým z ostatních ráda občas zajdu na kafe nebo při větším štěstí i do baru.

Zrovna mám namířeno na toaletu, když na mě zavolá Ebi, jedna z nejlepších překladatelek tady, s ní si tu rozumím nejvíc, teda když zrovna nemluví jiným jazykem.

„Avery, je tu autorka té upířiny, o které jsem ti včera říkala."

„Jasně, myslíš to ‚Stmívání naruby' nebo jak jsi to chtěla pojmenovat." uchechtnu se.

„Vlastně ano, ale originální název je ‚Krvavá rtěnka'. Autorka už na tebe čeká v atelieru, dohodnout se na obálce." Povídá a přitom se sleduje své zebrovité desky s papíry, které v práci nedá z ruky.

„Fajn, hned tam budu, jen si odskočím."

„OK, ale s tím skákáním si pospěš. Už jsem s ní mluvila a potom, co ji uvidíš ty se vsatím, že to budeš chtít dokončit co nejdřív." mrkne na mě zeleným očkem a je na odchodu. Ještě chvilku zmateně pozoruji, jak se jí černý cop pohupuje na zádech a pak vklouznu na toaletu.

Opláchnu si obličej studenou vodou. Je teprve začátek června a už jsou vedra.

Pořád myslím na to, co řekla Ebi. To, že to budu chtít dokončit co nejdřív znamená jen dvě věci. Buď to bude růžová, vymytá barbie, ale vzhledem k tomu, že napsala čtyřistastránkový román o upírech, vymytá být nemůže.

Takže zbývá druhá varianta. Bude totálně odvařená do někoho z těch nagelovanejch frajírku z televize nebo časopisů. Ebi mě zná a ví, že takové ženy mi jsou proti srsti.

Nasadím přívětivý výraz a klidně vkročím do atelieru. Na pravé straně je stěna, kde se mohou vyměňovat různé tapety a zalší potřeby pro fotografování. Na druhé mám pracovní stůl s notebookem, černou kancelářskou židli a naproti tomu dvě rudé pohodlné sedačky.

Na jedné z nich sedí dívka, která by si nejspíš taky ráda cucla trochy krve. Tmavé vlasy, černé nehty, dost výrazné oční stíny a silně rudá rtěnka a to oblečení, stoprocentní gotička. Teď už mě ta šířina nepřekvapuje vůbec.

„Dobrý den, jsem Avery Badeová, pomůžu Vám s návrhem obálky pro Vaší knihu." začnu s klidem. Dívčina se postaví a podá mi ruku k pozdravu. Typuju jí tak osmnáct až dvacet.

„Zdravým, jsem Ella Sallys, ráda Vás poznávám." Její pohled nevypadá zas tak černě jako všechno ostatní, co má na sobě, právě naopak až moc sluníčkově. Jako bych s někým takovým už měla tu čest... a i příjmení mi je povědomé... Ale co, nejspíš nějaká shoda nebo postava z knihy.

Stisknu jí ruku a posadím se za stůl. Je čas přepnout mozek na pracovní verzi.

„Už jsme o Vašem románu debatovali. Je velice originální vymyslet milostný vztah mezi mužem, který nemá moc šťastný život a většinu času tráví pitím v klubu a nezávislou zpěvačkou, která pracuje v tomtéž klubu. Ještě zajímavější je, že na rozdíl od mnoha dalších knih s tématikou upírů, tady je upírem žena. Toto jsme tu ještě neměli." usměju se a Ella mi úsměv opětuje.

„Přesně tak. Byl to můj účel. Chci lidem ukázat, že jsou i jiní upíří než ze Stmívání a navrch nemusí mít vždy muž."

„Ano, ano. A teď už by jsme měli začít vymýšlet tu obálku. Máte nějaký návrh nebo představu, jak by jste si to představovala?"

„Nooo, stoprocentně by tam měla být ta hlavní dvojka."

„Dobře, a chcete je mít jako kresbu nebo fotografii?"

„Fotografie."

Páni, to jde docela svižně, nejspíš už to měla dávno připravené a teď tu ze mě dělá vola.

„Skvělé, takže budeme fotit." vytáhnu z šuplíku dva šanony „tady jsou fotografie všech lidí, kteří se nám dobrovolně nabídli jako modelové, takže si můžete vybrat, koho by jste na své knize-„

„Promiňte, ale nemohla bych být na té obálce já?" nasadí nevinný výraz a mě začíná docházet trpělivost (ano, horkokrevnosti jsem se za ta léta nezbavila).

„Ale beze všeho, sama jsem vám to chtěla navrhnout zlatíčko... a muže tuším taky máte...?" tik v oku neustává.

„Ano, bude to Kai Renge. Určitě ho musíte znát, není to dlouho, co byl jedním z nejlepších modelů."

„Tak K-K-Kai R...Renge, říkáte." mám pocit že mi s toho tiku exploduje oko.

U všech svatých, ze všech možných frajírků, hvězdiček a modelů si musí ta nána vybrat zrovna jeho?!