Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jako tělo bez duše jsem vylezl do druhého patra a na konci se zhluboka nadechl. Navigace sice existovala, ale můj orientační smysl ne, takže jsem se ve městě samozřejmě ztratil.
Našel jsem však hezký dárek pro Jimina, kulatou sněhovou kouli, která byla ozvláštněna magnetickým stojanem, takže levitovala ve vzduchu. Měl jsem z ní dobrý pocit, myslím, že se Jiminovi opravdu zalíbí, a i když mi její hledání zabralo dvě hodiny a cesta domů další hodinu, stálo mi to za to.
Cestou jsem ještě provedl nákup, měl jsem pocit, že mi upadnou ruce a byl jsem hrozně rád, když jsem se objevil na chodbě.
Rozsvítil jsem světlo a málem se posral, když se naproti mě zjevila postava a mému mozku trvalo pár sekund zpracovat skutečnost, že je to Jungkook.
Jakmile se mé srdce uklidnilo, věnoval jsem mu letmé mávnutí a rozešel se dopředu, jenže on mi místo pozdravu podkopl nohy.
Udělal mi to již několikrát, ale nyní jsem to absolutně neočekával a padl k zemi. Ozvala se menší rána, na koberci se začal tvořit mokrý flek a mně došlo, že se ta sněhová koule rozbila.
,,Jebe ti?"
Vyškrábal jsem se opět do stoje, nákup se mi vysypal z tašky, ale to jsem vůbec neřešil, jenom tu kouli, kterou jsem pořídil Jiminovi a byla teď na kusy.
,,Mně? Ty neumíš chodit." odpoví.
Začínal jsem si myslet, že má schizofrenii nebo bipolární poruchu, protože nebylo kurva možné, aby měnil své jednání jako ponožky. Neměl jsem energii nějak reagovat, dřepnul jsem si a začal sbírat střepy, který unikly z dárkové tašky, a on mezitím odešel.
Přitom jsem přemýšlel, proč jsem vůbec dopustil, aby mě šikanoval nějaký egoistický blb. Musel jsem si konečně přiznat, že kamarádi z nás rozhodně nebudou, a bylo načase, abych se přestal snažit být vůči němu hodný.
Uklidil jsem střepy, nákup a konečně vylovil klíče, abych zapadnul do pokoje.
,,Já ho zabiju."
Ventiloval jsem frustraci, jakmile jsem vešel dovnitř a nákup položil na kuchyňskou linku. Yoongi se válel na posteli, v uších měl sluchátka a díval se na nějaký film přes notebook, naopak Hobi seděl na gauči s mobilem v ruce a sledoval nějaká vtipná videa.
,,Koupil jsi popcorn?" optá se.
Věnoval jsem mu nasraný pohled, který mi opětoval se širokým úsměvem. Střepy jsem zabalil a vyhodil do koše, aby se o ně nepořezali ti debilové, nebo i nějaké zvíře, kdyby se náhodou venku vloudilo do kontejneru
,,Myslíš na jídlo, když mně praskají nervy?" vyslovím.
Neochotně se zvednul a došel za mnou, ihned se vrhnul na tašku a začal prohlížet její obsah, ale já si ji přisunul k sobě a do vteřiny po něm hodil máslový popcorn, který jí každý den.
